Category Archives: Vše

DALŠÍ KROK SAMA K SOBĚ

DALŠÍ KROK SAMA K SOBĚ

Žiji to, o čem tu píši. A tak jsem si včera splnila jeden z mých mnoha snů. Po mnohaletém odhodlávání a snění jsem vyrazila s kobylami na trek dál než za humna, kde to známe.

Ušly jsme přes 40 km. Já šla s holkami samochodky celou trasu, kromě asi 3 km, kdy jsme se proběhly cvalem.

   

Prožitek je nepopsatelný.

Totální vyčištění hlavy.
Totální uzemnění.
Totální přítomnost v těle.

Před cestou jsem telefonovala s bývalým přítelem. Po tom telefonátu mi přišla zpráva: „Pavlínko, díky za zpětnou vazbu :-)… Na oplátku ti napíšu a doufám, že se na mě nebudeš zlobit…. Tvoje jednotlivé příspěvky na fb mají hloubku a jsou super. Nicméně ale jako komplex, vše dohromady jsou to sračky a ty se v tom plácáš. Chceš rodinu, tak si ji dovol mít… Bůh nebo nevím, jak to nazývat, ti chce dát dítě… do STABILITY. Můžu se mýlit samozřejmě, ale cítím, že až budeš stálá a taky vystoupíš ze své zóny, tak se budou dít věci. 🙂 pěkný den přeji :-)“

Popravdě mě při čtení té zprávy nakrklo to slovo „sračky“. I když jsem často sprostá, i když jsem ochotná nad vším tím popřemýšlet, nadzvedlo mě, že dostávám zpětnou vazbu, o kterou jsem nežádala. Nebo ani ne tak tohle. Možná spíše to, že ten člověk střílí šípem do mne, protože ukazovat prstem na druhé je snažší, než odkrýt rány své vlastní.

Ale moje těšení se na plnění si svého snu, bylo tak veliké, že jsem to nechala být.

A stalo se to, že po návratu domů, se mi ten muž znovu připomněl jinou zprávou a já si uvědomila, že jsem se tak soustředila na sebe, že jsem všechny ty emoce, pocity a myšlenky úplně pustila a nemám potřebu se tím zabývat. 😀

Velmi mě to potěšilo. Kam směrujeme svoji pozornost, tam jde energie. Má pozornost směrovala ke mně, kobylám a Mili. A já s údivem pozorovala, kolik mají kobyly i Mili energie po 20 km. Očekávala jsem, že je utahám. Místo toho na zpáteční cestě zrychlovaly a byly plné elánu. I já jsem na tom byla stejně.

Plná energie.

Pořád ji v sobě mám. Tělo je nadšené. A já se těším na další cestu, jen co se mi zahojí puchýře. 😀

Pavlína

CESTA K RODOVÝM KOŘENŮM

CESTA K RODOVÝM KOŘENŮM

Dnes navečer jsme se vrátily z expedice do rodiště mojí mámy. Doma nás přivítaly kobyly, jenž za těch pár dní přibraly tolik, že obě vypadají býti chvilku před porodem. Dům už několik týdnů opatrují myši, ani nyní nezklamaly.

Vrátila jsem se domů zpět s mnoha přebytečnými věcmi. Už když jsem balila, tušila jsem, že skoro vše z toho, co vezu, nepoužiji. Jako např. počítač. Bláhově jsem si myslela, že stihnu každý den psát posty na blog. Podařilo se mi přečíst alespoň tři strany z jedné ze dvou zabalených knih.

Z čeho mám velikou radost je to, že jsem s sebou vezla šátky na rebozo masáž a rituál zavinování kostí. Myslela jsem si, že to nakonec bude dalších x zbytečných věcí navíc. Ale povídání s mamky sestřenicí, nálada i síly se sešly tak, že jsem jí udělala zkrácenou masáž i rituál. I přes takovou rychlovku to mělo na nás všechny velký vliv.

Znova a znova s pokorou a radostí obdivuji, jak jsou energie neomylné.

Jak jsou neomylné myšlenky a pocity, které v mžiku obdržíme a hlava by měla tendenci to shodit. Jenže když se necháš vést a vyslovíš to, druhý to doplní a ono to vše DÁVÁ SMYSL! A tak ležící zakuklená Boženka měla možnost nasát energii, kterou potřebovala. Kterou potřebujeme všichni. A to být u sebe. Být v sobě. Být v klidu. Být v ženské energii – dovolit si přijímat.

Během naší cesty jsme s mojí mámou objevily několik nových informací o rodinných souvislostech, vytáhly jsme pár kostlivců a našly i drahokamy. Od 87leté máminy tety jsem si vyslechla mnoho příběhů naší rodiny i rodin jiných.

Ty mnohé (často zbytečné) mezilidské tragédie mě zasáhly a já si z toho odnesla hluboký pocit pohnutí, jak jsou mezilidské vztahy velice křehkou záležitostí. A že je třeba o ně s co největším citem pečovat.

Závěrem vás chci pošťouchnout.

Pokud, kterýkoli starší či starý váš příbuzný žije, sejděte se s ním. Až tihle lidé odejdou, odnesou si s sebou mnoho moudra i informací, které jinde nezískáte.

Jako např. já jsem teď měla možnost pochopit s kým v rodině a hlavně jak souvisí moje malé křečové žíly. Když mi bylo 15, 16, 17 braly mě v noci silné křeče v lýtkách. Pak se křeče postupně vytratily, ale zůstaly mi naběhlé žíly. Mám to spíše symbolické, ale jsou tam.

Věděla jsem, že máminy táta křečové žíly měl, ale podrobnosti se ke mně dostaly až nyní. Dědovo starší bratr dostal dům a děda jakožto mladší syn byl poslán na vojenskou školu. Prý ať se o něj postará armáda. Děda tam nastoupil v patnácti. Výcvik byl hodně drsný. Kluci mnoho hodin stály v pozoru za slunce i za deště. A děda si tam kolem šestnácti sedmnácti let uhnal křečové žily. Nešel tam ze své vůle. Dokážu si přestavit, jak se mohl cítit. 

Křeče jsou odrazem vnitřního napětí. Bolesti a vzteku, které nesmějí být projeveny.

Děda to projevit nesměl. Já v sobě jako dospívající měla také mnoho bolesti a vzteku. Něco z toho jsem jako dítě projevovala, ale pochopena jsem nebyla. Takže ve výsledku jsem si to nesla v sobě. Až se to transformovalo skrze noční křeče v lýtkách. Zajímavé je, že jsem mnoho let křeče neměla. A dnes chvíli po návratu domů mě chytla křeč do lýtka. S jistotou vím, že mě má duše přes tělo upozornila, abych si tuto souvislost a spojení s dědou připomněla. I to, že tohle všechno může odejít, když byla souvislost pochopena.

Mějte krásná setkání!

Pavlína

PRÝ ŽE, RÝŽE, PÍŠU SMUTNÉ VĚCI

PRÝ ŽE, RÝŽE, PÍŠU SMUTNÉ VĚCI

Po předchozím příspěvku jsem potkala kamarádku a ona povídá: „Když píšeš ty smutné věci, měla jsem chuť tě obejmout.“

„Aha! Já píšu smutné věci?! Takhle jsem to nemyslela. Mně je dobře. I když je mi blbě! Vidím kolem sebe lidi, co se cítí občas, jindy často sami. Bez ohledu na to, zda-li žijí sami, mají rodinu, partnera, žijí na vesnici nebo ve městě. Já se taky někdy cítím sama, i když vím, že nejsem. A nejvíc mi pomůže, když to s někým sdílím. Nejvíc pomůže, když mi ten druhý řekne, že se taky cítí někdy sám. Pak zaprvé vím, že v tom nejsem sama 😀 a hned se ten pocit rozpouští. A zadruhé si okamžitě uvědomím, jak je to zbytečné a že si mohu vybrat ze škály mnoha jiných pocitů a pohledů na věc. Právě proto píšu o tom, že mi není pořád jenom hej.“

Abyste věděli, že v tom nejste sami. Abychom si o tom mohli povídat, a taky se tomu zasmát. 

Pavlína

CO KDYBYCH PUSTILA SEBE Z VODÍTKA?

CO KDYBYCH PUSTILA SEBE Z VODÍTKA?

Někdy se sebe ptát, zda-li se v těch věcech moc pitvám?

Vím, kterých lidí se zeptat, aby mi odpověděli, že jo!!!

Vím, kterých lidí se zeptat, aby mi odpověděli, že je to tak naprosto v pořádku a jen ať se pitvám! 😀

No! (Povzdech.) 🙂 A pak jdu po ulici a potkám ženu důchodového věku. Ženu, kterou jsem svého času měla za takovou náhradní mámu. Ještě před tím setkáním si v sobě prožívám nahromaděné emoce a teď je tu ona. Mám chuť zhroutit se jí do náruče a rozplakat se na celé kolo. Objímám ji, ale nehroutím se. „Ona i lidé kolem by to nepochopili,“ jede mi hlavou. A tak se držím. Přeci to zvládnu jako jindy.

Co by se stalo, kdybych to vážně pustila?! (Směji se.) Jak by se asi tvářila ta žena? Jak by se tvářili ti kolem? Jak mě by se ulevilo? Vím, že kdybych dala volný průchod svým emocím, tak by to v ten moment byla síla.

Možná, pravděpodobně určitě by si někteří mysleli, že se stalo něco hodně vážného. A ono stalo. V mém srdci je bolest. Taková jako když dítě spadne, odře si koleno a brečí na plné kolo. Dospělí se leknou a běží zjistit, co za pohromu se stalo. Ale jakmile zjistí, že je to „jen“ odřené koleno, často říkají (především starší generace nebo nevědomí rodiče): „To nic není! To je JEN odřené koleno!“ Jenže to dítě to BOLÍ! Tak moc to bolí. A ono to potřebuje nechat vyjít ven. Když se tak stane, tělo i srdce se uvolní a bolest je za chvíli pryč.

Naopak, když se dítě naučí zatnout, přestat brečet bez volného průchodu emocí, tak se ta bolest uzavře uvnitř. S přibývajícími roky je tam těch bolestí víc a víc, až se srdce uzavře a my se naučíme mít masky a postoje. Naučíme se vše možné, jen neumíme být sami sebou.

Co kdybychom se stali otevřeným prostorem? Co kdybychom vyjevovali o sobě, o svých radostech, ale i bolestech třeba jen o deset procent víc než doposud? Co vše by to mohlo vynést napovrch? Co vše by se mohlo změnit? Čím vším můžeme být?

Já si nechávám otevřený prostor výzvy na příště, až mi zas bude ouvej. Až se budu chtět projevit, tak jak není obvyklé. Dovolím si aspoň o deset procent víc než uznám za vhodné. Třeba se zhroutím někomu novému do náručí! A pokud to budete právě vy, tak už víte, co se děje! 😀

Pavlína

LÁSKA, ROMANTIKA A ŽRÁDLO

LÁSKA, ROMANTIKA A ŽRÁDLO

Všechno je relativní a ničemu na internetu nevěřte zcela. Cokoli může se jevit dokonalé nebo jednoduché, věřte, že tomu tak není. Já napsala o mé Lásce k muži a leckomu mohlo by se zdát, že se mám jen skvěle. Ale kolik práce na sobě je předtím, přitom a potom, to už vidí jen málokdo. I to, jak je ten vztah nedokonalý a jak dostávám po hubě… 😀 I když jsem za to velmi vděčná, často je to dost náročné.

Jako třeba včera. Vstávala jsem brzo ráno, připravovala věci než přijedou kluci řemeslníci, celý den se něco dělo. Za poslední dobu jsme s Michalem byli spolu velmi málo času a já se na něj moc těšila. Řekl, že přijede navečer. Vycházelo vše skvěle. Kluci práci skončili ve čtyři. Já zadělala na lívance s romantickou představou, že si je s Michalem upečeme večer na ohni. Chvíli na to přijela kamarádka s rodinou, společně jsme přivedli kobyly z výběhu a celá tahle partička odjela domů. Blížila se sedmá hodina, kdy měl přijet Michal. Unavená stojící nad vykynutými lívanci jsem se rozhodla rozdělat oheň a pomalu jsem upouštěla od své romantické představy. Pekla jsem lívance, čas běžel, Michal nikde a já cítila smutek. Vlastně to nebyl ani smutek, bylo to takové nic. Rezignace. Lívance byly dopečeny. A ještě čekalo těsto na vegan karbanátky a cuketa. Upekla jsem i tohle všechno a říkala si, že se případně druhý den podělím s někým ze sousedů.

Bylo asi devět, když jsem objevila na telefonu zmeškaný hovor v půl osmé a půl deváté. Zavolali jsme si a já se dověděla, že je Michal ve Strakonicích. Až když přijel, mi vysvětlil, že tam dělal ještě odečty elektriky, o které ho požádal nadřízený ráno, aby to bylo hotové před uzávěrkou tohoto turnusu. „Fajn, ale proč si mi to neřekl dopředu?“ ptala jsem se.

Michal si za mnou vlezl do vany, povídali jsme si tam. Pokračovala jsem: „Přemýšlím tu na tím, co dělám špatně, co přehlížím, že se mi opakuje tahle situace. Když muže chci, tak mi uniká…“ Leželi jsme ve vaně a já cítila, že jindy přítomné vzrušení a otevřenost v této situaci, je pro mě pryč. Srdce bylo těžké jako olovo, tělo totálně uzavřené. V ten moment jsem si dokázala představit, že když takováto zklamání zažívají lidé v manželství třeba 30 let, pak v pokročilém věku, jsou si totálně vzdálení. Jenže já už to chci žít jinak a tak jsem z toho hledala cestu ven. Bylo mi jasné, že je třeba mluvit. Tak povídám: „Cítím, že mám úplně zavřené srdce i tělo.“ Už jen toto vyjádření mě uvolnilo a byla jsem schopná se usmát. Ještě jsem něco dodala a Michal také řekl své..a mě v ten moment docvaklo, co se děje.

Ta situace nebyla natolik závažná, abych se cítila, jak jsem se cítila. Věděla jsem hlavou, že to není adekvátní reakce.

Jenže tady šlo o víc.

Zaprvé to vytáhlo na povrch vztah s tátou a s ním spojená zklamání. Znovu a znovu v dětství zažívaná zklamání z nenaplněných přání, blízkosti, znovu a znovu zraněné srdce, které to jednoho dne vzdalo a uzavřelo se. A protože tahle energie běží jako program v mém srdci dál, tak se opakují moje vztahy v tomto duchu. Protože jsem si nevytvořila program nový.

Michal mi dělá přesně to, co mé podvědomí očekává. A tak se nám v průběhu roku, kdy spolu chodíme a nechodíme vystřídal tento model několikrát. Vždy když jsem otevřela své srdce, tak mě zklamal … opakovaná zklamání vedla k tomu, že jsem to chtěla ukončit…. jenže srdce mě vrátilo zpět do lavice a řeklo, budeš tu sedět tak dlouho, dokud to nepochopíš.

Tentokrát jsem vystoupila z komfortní zóny s vědomým rozhodnutím a otevřela se tomu vztahu ještě víc. Během tří na to navazujících dní mi Michal dal třikrát pěkně zabrat a vyvrcholilo to včerejškem.

Ve výsledku je jedno, zda-li spolu budeme nebo se naše cesty rozejdou. Důležité pro mne je, že jsem včera uviděla pravdu, kterou jsem před sebou poslední měsíce schovávala. A to, že mi na něm záleží pořád stejně jako na začátku. Vím, že na něm nejsem závislá a zároveň cítím, že ho potřebuji. Přeji si, aby byl součástí mého života. Vím, že ho k ničemu nedonutím a stejně tak nemá cenu utíkat.

Přesto mám jedno eso v rukávu!! Navenek by to mohlo vypadat, že jsem v patové situaci. Že nemohu nic dělat, když se on v mých očích nehýbe z místa a znova a znova mi vypráví o své bejvalce. 😀 Co víc si může žena přát?! 😀 ….

A co že je to ESO?

Je to velmi jednoduché. Už na tom pracuji. Je to vyčistit bolesti z dětství, změnit program. V momentě přenastavení se vše hne samo. Buď nás to spojí dohromady na nových kolejích nebo každá mašina pojede již jiným směrem. Jak jednodušší to může být? Jsme naučení věci řešit zvenku, ovlivňovat nebo obviňovat druhé či odcházet…. místo toho, abychom šli dovnitř a tam se pohrabali, namazali kolečka a změnili nastavení…. pak se venek poskládá sám pro všechny zúčastněné tak nejlépe, elegantně a hladce, jak jen je to možné.

A pokud vás zajímá, kdo sežral lívance a karbanátky zatímco jsme byli ve vaně?!? Tak to byl Bruno! 😀 😀 😀

Papáááá s radostí a lehkostí,

Pavlína

OBYČEJNĚ NEOBYČEJNÁ LÁSKA

OBYČEJNĚ NEOBYČEJNÁ LÁSKA

Dříve jsem si myslela, že dobrý a kvalitní život je ten DOKONALÝ! Ve všech ohledech. A protože jsem nebyla dokonalá já, ani mé okolí, hodně jsem se trápila.

Je srandovní, jak je všechno relativní. Stačí pootočit úhel pohledu a z nedokonalých se mohou stát dokonalí a ještě velcí učitelé. A tak mě učí Láska. Láska k sobě i druhým, že dokonalost spočívá v obyčejných věcech, v obyčejných lidech, v každodenním životě. Také v tom, že jeden den je mi dobře a jiný přicházejí náročné výzvy.

V posledních dnech jsem měla možnost uvědomit si, že mě blízký a nedokonalý muž je tady a teď pro mě tou nejlepší dokonalostí. Moje vysněná představa partnera byla v určitém směru ve velmi odlišných kolejích. Sranda je, že když přijímám to, co si moje srdce přitahuje, toho, koho chce, zjišťuji, že ono mnohem lépe ví, co já potřebuji. A tak např. místo muže, který pracuje s energiemi a lítá vysoko nad zemí a bere mě tam s sebou, mám doma chlapíka, co pije pivo, jí maso a drží se pěkně nízko u země. 😀 V tom je ten vtip. Tohle je to, co já přesně potřebuji. Být ukotvena.

Mám možnost to odmítnout. A já jsem to ve vlnách dělala. Nebo to přijmout a načerpat z toho, co nejvíc pro sebe. Čímž se paradoxně nebo možná přirozeně mění i ten muž. A v momentě, kdy jsem uvolněná a přijímám, co je přede mnou, pak vidím i mnoho jeho jiných kladů, které miluji a obdivuji. Pak se ten člověk, popřípadě situace mění z depresivní a odmítané na něco překrásného a obohacujícího.

Ať nám ty změny pohledů jdou! 😉
S radostí a lehkostí,
Pavlína

Důchodcem včera, dnes a zítra

Důchodcem včera, dnes a zítra

Pracuji na částečný úvazek v oblastní charitě. Během každodenního setkávání se seniory v různém zdravotním a psychickém stavu kladu si pár otázek.

Jak lépe mohu žít, být a konat, abych si vytvořila odlišnou budoucnost než-li většina lidí, kterým poskytujeme některou ze služeb?!

Co mohou tito lidé nebo jejich příbuzní udělat na duchovní a psychické úrovni pro zlepšení své situace?

Co mohu já, tak nejlépe jak jen je možné (ne lépe) udělat pro sebe i klienty?

Kde začíná a kde končí v jakémkoli kontaktu hranice osobního prostoru, práv a potřeb ošetřovatelů, kde klientů a kde rodiny?

Všímám si, jak různé postoje vedou nebo nevedou k vyčerpání.

Jak důležité je rozvíjet pozitivně svůj osobní život, aby člověk mohl pomoci druhým z nadbytku své energie. Místo pomoci na úkor sebe a svého okolí.

A přesto všechno s každým krokem do hloubky těchto témat se mi ti důchodci vrývají pod kůži. Není každý roztomilá babička, roztomilý dědeček. Ale všichni mají jedno společné. Stejně jako jejich rodiny a i my ošetřovatelky.

Všichni v sobě máme božskou jiskru. Všichni si přejeme cítit se dobře. A všichni děláme to, co si myslíme, že nás dovede k tomu, cítit se lépe.

Jen ne vždy je ta cesta, způsob, který volíme ve výsledku příjemná nám, natož našemu okolí.

Mnohým klientům, členům rodiny i ošetřujícím by pomohlo pochopení souvislostí. Pomohlo by jim zabývat se sebeláskou, sobectvím, pochopením, co za poselství přináší stav blízké osoby ošetřujícím osobám a především osobě samotné atd. Následně je snazší udělat konkrétní rozhodnutí.

Pochopení přináší úlevu a nový směr. Radost a klid.

A proč píši právě o důchodcích?! Protože je to skvělé téma k zamyšlení. Je to alarmující! Jejich stav psychický a fyzický je odrazem nás všech. A naopak my jsme odrazem jich. V dobrém i špatném slova smyslu.

Můžeme důchodce zavřít do důchoďáků a nevšímat si toho, co se s nimi děje. Věřit tomu, že tohle je téma, které se nás ještě dlouho netýká. Jenže ono se nás týká každý den. 

To, jak žijeme dnes, tak si tvoříme život za padesát let.

Znáte to například s učením. Byl daný termín zkoušky. Mnoho z nás odsouvalo učení na později. Ještě je přeci dost času. A najednou bylo dva týdny do zkoušky. To začal stres, ale ještě byl čas. Pak byl týden do zkoušky a leckdo z nás se chytal za hlavu, že se měl začít učit dříve. A reálně nešlo naučit se vše. A už vůbec to nešlo v klídku a pohodičce. Ano, většina z nás to nějak zvládla. Ale!

To je právě to – nějak – nějak jsme to zvládli.

Už to nechci zvládat nějak. A být na tom jako mnoho z našich důchodců. Chci a tvořím si svůj důchod tady a teď. Dnes a nyní. Pracuji na sobě. Přijímám odpovědnost za svůj život teď. Postupně řeším vše, co přichází hned. Neodsouvám to na později. Přestala jsem se potlačovat. Vnímám své pocity a dávám jim prostor. Stejně tak respektuji pocity druhých.

Již není potřeba bojovat. Odvádět pozornost. Lhát sobě či druhým. Není potřeba se bát. S každou další upřímností vidím, jak je to osvobozující. Být pravdivá. Být svá. Pak energie tělem proudí, nestagnuje. Tělo si zachovává zdraví. Mozek bdělost. A Duše radost.

Výzva! Přijmi výzvu a měj život ve svých rukou. Ať se ti děje cokoli, přestaň ukazovat prstem na druhého, na systém, na genetiku, na zdravotnictví, na úředníky, na souseda, na cokoli. Odpusť jim. Odpusť sobě. Žij v míru a radosti.

O čem je VESMÍR? Ve-smír! Žít ve smíru!

Pojďme žít Ve Smíru se sebou i s Vesmírem.

S Láskou a Radostí,

Pavlína