Category Archives: Cesta k sobě skrze pochopení

Důchodcem včera, dnes a zítra

Důchodcem včera, dnes a zítra

Pracuji na částečný úvazek v oblastní charitě. Během každodenního setkávání se seniory v různém zdravotním a psychickém stavu kladu si pár otázek.

Jak lépe mohu žít, být a konat, abych si vytvořila odlišnou budoucnost než-li většina lidí, kterým poskytujeme některou ze služeb?!

Co mohou tito lidé nebo jejich příbuzní udělat na duchovní a psychické úrovni pro zlepšení své situace?

Co mohu já, tak nejlépe jak jen je možné (ne lépe) udělat pro sebe i klienty?

Kde začíná a kde končí v jakémkoli kontaktu hranice osobního prostoru, práv a potřeb ošetřovatelů, kde klientů a kde rodiny?

Všímám si, jak různé postoje vedou nebo nevedou k vyčerpání.

Jak důležité je rozvíjet pozitivně svůj osobní život, aby člověk mohl pomoci druhým z nadbytku své energie. Místo pomoci na úkor sebe a svého okolí.

A přesto všechno s každým krokem do hloubky těchto témat se mi ti důchodci vrývají pod kůži. Není každý roztomilá babička, roztomilý dědeček. Ale všichni mají jedno společné. Stejně jako jejich rodiny a i my ošetřovatelky.

Všichni v sobě máme božskou jiskru. Všichni si přejeme cítit se dobře. A všichni děláme to, co si myslíme, že nás dovede k tomu, cítit se lépe.

Jen ne vždy je ta cesta, způsob, který volíme ve výsledku příjemná nám, natož našemu okolí.

Mnohým klientům, členům rodiny i ošetřujícím by pomohlo pochopení souvislostí. Pomohlo by jim zabývat se sebeláskou, sobectvím, pochopením, co za poselství přináší stav blízké osoby ošetřujícím osobám a především osobě samotné atd. Následně je snazší udělat konkrétní rozhodnutí.

Pochopení přináší úlevu a nový směr. Radost a klid.

A proč píši právě o důchodcích?! Protože je to skvělé téma k zamyšlení. Je to alarmující! Jejich stav psychický a fyzický je odrazem nás všech. A naopak my jsme odrazem jich. V dobrém i špatném slova smyslu.

Můžeme důchodce zavřít do důchoďáků a nevšímat si toho, co se s nimi děje. Věřit tomu, že tohle je téma, které se nás ještě dlouho netýká. Jenže ono se nás týká každý den. 

To, jak žijeme dnes, tak si tvoříme život za padesát let.

Znáte to například s učením. Byl daný termín zkoušky. Mnoho z nás odsouvalo učení na později. Ještě je přeci dost času. A najednou bylo dva týdny do zkoušky. To začal stres, ale ještě byl čas. Pak byl týden do zkoušky a leckdo z nás se chytal za hlavu, že se měl začít učit dříve. A reálně nešlo naučit se vše. A už vůbec to nešlo v klídku a pohodičce. Ano, většina z nás to nějak zvládla. Ale!

To je právě to – nějak – nějak jsme to zvládli.

Už to nechci zvládat nějak. A být na tom jako mnoho z našich důchodců. Chci a tvořím si svůj důchod tady a teď. Dnes a nyní. Pracuji na sobě. Přijímám odpovědnost za svůj život teď. Postupně řeším vše, co přichází hned. Neodsouvám to na později. Přestala jsem se potlačovat. Vnímám své pocity a dávám jim prostor. Stejně tak respektuji pocity druhých.

Již není potřeba bojovat. Odvádět pozornost. Lhát sobě či druhým. Není potřeba se bát. S každou další upřímností vidím, jak je to osvobozující. Být pravdivá. Být svá. Pak energie tělem proudí, nestagnuje. Tělo si zachovává zdraví. Mozek bdělost. A Duše radost.

Výzva! Přijmi výzvu a měj život ve svých rukou. Ať se ti děje cokoli, přestaň ukazovat prstem na druhého, na systém, na genetiku, na zdravotnictví, na úředníky, na souseda, na cokoli. Odpusť jim. Odpusť sobě. Žij v míru a radosti.

O čem je VESMÍR? Ve-smír! Žít ve smíru!

Pojďme žít Ve Smíru se sebou i s Vesmírem.

S Láskou a Radostí,

Pavlína

SPOJENÍ

SPOJENÍ

Víkend jsme s mužem věnovali poznávání vědomého milování v praxi a já dnes hluboce cítím, jak mě to ovlivnilo na nejedné úrovni. Až jsem se podivila, co se děje.

V knize Vědomé milování Diana Richardson píše: „Pomalý sex jako přístup vede k určité formě duchovního svazku, který naplňuje hlubokou lidskou potřebu spojení a vytváří v páru pozitivní omlazující energii, jez se následně přelévá do komunity. Pomalý sex pro nás – pro svazek muže a ženy – představuje jedinou životaschopnou cestu vpřed k vytvoření láskyplné a udržitelné lidskosti. Je to mocný nástroj k dosažení míru v sobě i ve světě.“

Představovala jsem si, že mé léčení skrze pomalý sex bude probíhat v tom daném okamžiku, zatímco jsem netušila, že se to může dít postupně v následujících dnech. A teď je to tu.

Pocítila jsem velikou touhu po spojení s okolním světem.

Ano, ta touha navazuje na moje dlouhodobé sny, přání a plány. Ale nyní to volání zesílilo. Moje srdce chce činy. Pocítila jsem jeho smutek z odloučení. Nesnažila jsem se to potlačit. Dala jsem prostor smutku, který se dral na povrch. Pozorovala jsem ho a nechala jsem na sebe působit jeho poselství.

Když se nebráním čemukoli, co je ve mně, dějí se zázraky.

A tak mi za chvíli napsala jedna holčička ze vsi. Během chvíle jsme se domluvily a ona s kamarádkami přišla za mnou a kobylami. Pomohly mi vykydat a mé srdce plesalo radostí, že hned je tu spojení s dalšími bytostmi, které se dá rozvíjet.

Na nic nejsem sama, pokud vyšlu do vesmíru zprávu, že si přeji spojení. Vesmír to v tu ránu propojí. A stejně tak si moc přeji propojit se více s mými blízkými i s lidmi ze svého okolí, bydliště, okolních vesnic. Moje velké přání je propojit různé věkové kategorie. Osamělé důchodce, děti i produktivní část populace. A přeji si to dělat doma.

Není třeba zachraňovat děti v Africe, Afganistánu nebo třeba lidi na druhém konci republiky. Je třeba žít tady a teď a také doma!

Spojení!

Jsem již vyléčená ze zachraňování lidí i tady doma. Jediný koho mohu zachránit jsem já. Spojení s druhými je úplně jiná hodnota. Jiná energie. Jiný záměr.

A proč my lidé tak rádi zachraňujeme druhé? Řešíme, co by měli nebo neměli dělat?! Podle výzkumu je vnitřní motivací sociálních pracovníků pro volbu tohoto povolání prý velmi často syndrom odmítnutého dítěte. Protože tito lidé v dětství nedostali lásku, kterou potřebovali, snaží se pomáhat jiným, aby takto zprostředkovaně dostali, co jim chybí. Tedy pochvalu, uznání, dobrý pocit, lásku.

Ale netýká se to jen sociálních pracovníků. Týká se to nás všech. Kdo z nás v dětství dostal vše, co opravdu potřeboval? A kdo z nás nebyl přímo či nepřímo učen programům ukřivděnosti, bolesti, zloby, odmítnutí sebe i druhých, když jsem nebyli hodná holka, hodný kluk?!

Kdo z nás byl učen a podporován v přímé komunikaci, vyjadřování opravdových citů?! 

Dnes je tomu jinak. Máme sílu i nástroje na změnu svých postojů i vyjadřování. Záleží jen na nás, co vše s tím uděláme.

Já za sebe přeji si spojení nás, tak skvělých a báječných bytostí, lidí. Každý něco umí a každý má své zkušenosti. Miluji sdílení části života s důchodci. Ať jsou více či méně vědomí, ať jsou zdraví nebo třeba postiženi stařeckou demencí jsou na jisté rovině vždy moudří. A je na nás kolik z jejich moudrosti dokážeme vnímat.

Baví mě sdílet s nimi sebe, čerpat od nich. A společně tvořit lepší náladu, lepší pohled na svět i smrt.

Baví mě všechna ta spojení. A hned teď jdu zas udělat další čin, který mě přiblíží k mému přání!

Přeji nám všem dobré činy! 😉

Pavlína

STOP ZNÁSILŇOVÁNÍ SEBE

STOP ZNÁSILŇOVÁNÍ SEBE

Dobrý krásný den!

A takový je, i když je plný slz. Slz bolavých, očistných a radostných.

A jak proces pokračuje, odkrývám sama před sebou další vrstvu ze své minulosti. Přemýšlím o svých vzorech ve vztazích, v práci, v životě, i v sexu. Myšlenky se mi točí kolem toho posledního tématu. Připravuji se udělat určitou změnu ve svém přístupu k sobě, k partnerovi, k intimitě jako takové

A jak si tak o tom přemýšlím vidím vzorec „HODNÁ HOLKA“, „POSLUŠNÁ HOLKA“

Cítím strach. Cítím podvolení. Cítím nucené odevzdání. Vědomí, že je bezpečnější pro záchranu života, souhlasit s tím, co chce muž. Vidím vyhaslé oči. Nebojující tělo. Poslušná holka. Bolí to. Jsou to pocity z minulých životů. A uvědomuji si, že toto již nemusím opakovat. Že mohu se postavit za to, co chci a mohu říci, co nechci. Nemusím se podvolovat tomu, co chce muž nebo tomu, co si myslím, že on chce.

Může to vypadat tak banálně. Řeknete si: „To je přeci jasný, že si může a má říci, co chce a nejít do toho, co ne.“ To je přeci jasný!!! Ano, spousta věcí je nám jasných, když je to teorie a ještě více jasných, když se to týká druhých lidí. Jenže pak dojde na nás a na realitu. A najednou vidíme, že znovu a znovu opakujeme vzorec, ve kterém nám není dobře.

Pak přijde moment, kdy se přestaneme ohánět teorií a otevíráme se praxi. V ten moment to chce velkou odvahu. Ale jakmile vykročíme, jsme v procesu, je to veliká úleva. Je to jako když vymáčknete beďara. Než to praskne, bolí to. Pak se to vyvalí ven a následuje úleva.

Někdy se ptáme: „Proč jsem to neudělala dřív?!“

A ranka po beďaru i v srdci se zahojí.

Mně se teď valí bolest z násilí. Z násilí páchaného na sobě. Skrze sebe. Svůj tichý, vědomý i podvědomý souhlas. A také z násilí na mě páchaném. Momentálně je to téma postelových scén.

A jak si tak prožívám mé vnitřní pochody, stáčí se myšlenky k znásilnění. K mému, i mé kamarádky. A také k násilí, které zažívá mnoho různých žen a možná i mužů.

Definici toho, co je násilí, má každý z nás pravděpodobně trochu jinou. Nejde mi o definici. Ani o hledání viníků. Viníci jsme všichni stejně jako oběti. Zároveň jsme krásné, svobodné a tvořivé bytosti.

Co s tím teď?! A jak je to s naším sexem?!

Zaprvé, mě pomohlo uznat pocítěné násilí. Své i od druhého člověka. Obecně se ví, že oběti zažívající násilí především ze strany blízkých lidí, ať se to týká jakéhokoli násilí, mají tendenci násilníky obhajovat a omlouvat, snižovat význam a dopad násilí, myslet si, že si to zasloužili.

Já už si v tomto životě prošla zpracováním hrubého zážitku, který se mi stal. Prošla jsem odpuštěním sama sobě, že jsem se neochránila, že jsem se na tom podílela, že jsem to nezastavila, že jsem tomu dala na různých rovinách souhlas. Prošla jsem odpuštěním muži, který mi to udělal. Prošla jsem pochopením souvislostí. Atd. S touto situací jsem již smířená natolik, že kdyby se přede mnou objevil ten muž, mohu s ním o tom otevřeně a bez emocí mluvit.

Jenže! Víte, co je větší „zlo“?

Ty plíživé jemnější situace. Kdy žena muži podrží. Jednou, dvakrát a pak znova a znova. Necítí se dobře. Sama je zmatená. Sex měla ráda nebo stále má, ale bolí ji to, nejsou ji příjemné některé pohyby, energie, způsoby zacházení, dotyky, spojení. A přesto vše „to“ dělá. Podílí se na tvoření násilí sama na sobě. Zdánlivě nevelkého. Jenže ono se to kupí. Srdce i tělo se uzavírá. A o to více je to nepříjemné.

Stává se, že žena dostane zánět močového měchýře či přijde vaginální výtok. Také vagína tzv. „nemaže“. Proč by taky mazala, když se jí to nelíbí. Bolest. Pálení. Po takovém sexu chodí žena jako (promiňte mi ten výraz) namrdaná kačena. Bohužel to není „jako“.

S tím vším může souviset bolestivá menstruace. Či jiné příznaky, kdy k nám tělo mluví. A snaží se upozornit, že jdeme proti sobě. Znám ženy, které se opakovaně léčí se záněty a opakovaně pokračují ve styku, který jim není příjemný. Jakoby to byla davová hypnóza.

Ženy pokračují v potlačování sebe. Muži pokračují v uspokojování sebe bez povšimnutí, že to jejich ženám není příjemné. A toto ani v nejmenším není psaní proti mužům. Ženy a muži, my všichni jsme v tom stejně namočení. A dokud my ženy nezměníme přístup k sobě, muži ho k nám také nezmění.

Celým tím dnešním psaním se chci dostat k sobě, i k vám. K tomu, že můžeme prožívat náš sex jinak. Můžeme se otevřít novým rovinám. Můžeme se přestat potlačovat. Můžeme si dopřát něhu a lásku. Můžeme si dopřát muže, kteří to s námi budou sdílet.

Ještě jednou! Bolest při milování NENÍ NORMÁLNÍ. Dnes jsem četla poznámku Anny Kohutové, výborné porodní báby, která píše:

„Neučte se žít s bolestí v těhotenství. Ta do tak požehnaného období nepatří.“

Bolest v těhotenství není normální. Nezvykejte si na ni. Stejně tak si nezvykejte na bolest pod peřinou. Místo toho začněte řešit to, proč je bolest přítomná. Na co vás upozorňuje?! A také s tím něco udělejte. Za cenu jakýchkoli změn. Třeba i partnera. Dříve než změníte partnera, začněte pracovat na sobě. To je klíč ke všem zlepšením.

Mně se toto dnes a denně osvědčuje. Vnímám partnera, ale nesoustředím se na jeho změnu. Soustředím se na změnu svoji a jako zázrakem přichází proměna i partnera, na které si pracuje on sám. Dělá mi to velikou radost. A cítím vděčnost. Za každý můj, jeho i náš společný krok.

To, co jsem si roky hluboko v nitru přála, je tu. Je to dlouhá cesta. Cesta seberozvoje. Otvírání srdce. Přijímání výzev.

A především vlastní aktivity. Také chyb a kroků vedle.

Ale to vše k životu patří. Nikdo za nás nic neudělá. Léčitelé vám pomohou na chvíli. Jenže pak se vše vrací do starých kolejí. Práce sama na sobě. Používání nástrojů sama za sebe to je to, co nám dává svobodu. Umět pracovat sám/sama se sebou. Stát se mistrem. Neznamená to být v tom sama, je dobré i potřebné mít pomocníky na cestě, ale ta pomoc zvenčí není cíl. Cíl je umět pracovat sama se sebou.

Tak pokud nato máte chuť a chce se vám do toho se mnou, brzy vypíši akci, kde s tím můžeme společně pohnout.

Přeji vám krásnou dnešní rovnodennost a zítřejší úplněk ve znamení vah.

S Láskou,

Pavlína

 

 

JAK SI SE MNOU PROMLUVILO MÉ TĚLO

JAK SI SE MNOU PROMLUVILO MÉ TĚLO

LOKET

Tak jsem si minulou středu nabila na ledu!
Odkládám vidle a na zemi jsem hnedle.
Padám, nohy letí vzhůru,
otázkou je, zda-li živá nebo mrtvá budu!

Padám loktem na zmrazek,
po hlavě mě něžně hladí dřevěný klacek.
Ležím tu na zemi,
jak blízká najednou je mi.
Svíjím se bolestí lokte,
to asi brňavka řekla: „KOKOTE!“

Svíjím se dál,
cítím se jako žebrákův král.
Myšlenky létají jako sršni,
prosím bolest: „Prchni!“

Nedýchám, bráním se jí,
až pochopím: „Jinak to nejde!
Dobrá! Ať tedy do mě vejde!“

Začínám dýchat a bolesti uvolňuji cestu,
a je to jako když jedete volně v noci ve velkoměstu.
Silnice široká, cesta je jen vaše,
cítíte spojení, že vše je moje, tvoje, naše.

A proč že jsem upadla?!
No nejde o nehodu dopravního letadla.
Šlo o srážku srdce a mé mysli.
Kdy tělo řeklo: „Nemysli!“

Pomyslela jsem si zlobně: „Ta moje kobyla, zase se schovává!“
A v ten moment položilo mě to na záda.

Postupně s bolestí žaludku, zimnicí a závratí jsem si povídala, až jsem všechny ty zprávy pochopila.

Vždyť žaludek mi říká: „Nemůžu to strávit.“ „Chci to vy-Zvrátit.“

Povídám si o tom všem s kamarádkou a přichází první myšlenka. Vím, kterého člověka a situace se to týká. Vždyť jsem hodinu před tím pádem něco prožila. A rozhodla se nereagovat. Pak se zlobím na Monču (kobylu), že se schovává!

Na koho, že se to zlobím?!?!

Dál si povídáme a já si při tom mažu naražený loket mastí – AHA! LOKET!
K čemu slouží loket?! Probojovat se, vytvořit si svůj prostor.

A já se rozhodla stáhnout lokty. Nechtěla jsem se v tom ňimrat. Ale ono to není ani o nimrání, ani o boji. Je žádoucí se projevit. Není třeba bojovat ani se příliš rozpatlávat, snažit se něco dlouhosáhle vysvětlit. Stačí říci své. S klidem a jasností.

Při každém dalším uvědomění souvislostí se mi ulevovalo. Odešla dvoudenní nevolnost, loket se zklidnil, i ostatní natlučené části se radovaly. Celý pád dostal hluboký smysl.

Vše si tvoříme sami. Ano, mohla jsem tomu předejít, ale nemohla. Dělám to nejlepší, co mohu. A děkuji sobě i tělu, že tato zkušenost byla tak mírná. Žádná zlomená ruka nebo něco jiného. Mám ze zprávy mého těla velikou radost. Stále nám pomáhá, vysílá signály. Jemňounké, jemné, hrubší, hrubé. A je na nás, kdy to zachytíme a jak s tím naložíme. Není to blbé tělo! Které se porouchá jen tak. Kdoví jak. Vlivem nehody, virů, genetiky nebo čehokoli zvenčí. To je až druhotná vlna. První je v nás, v naší psychice a duši. Kdo, ji slyší, má zaděláno!! Zaděláno na zdraví!

Na zdraví!!

🙂

Pavlína

PEČUJME O SEBE

PEČUJME O SEBE

Kamarádka mi píše: „Tvoje otevřenost je dar, se kterým se učíš pracovat.“ Uff. Občas bych se přetrhla za tu svou otevřenost. Někdy mám potřebu sdílet úplně vše, co se ve mně děje. Jako každý dar, i tento je boží a zároveň se s ním dá vše zkomplikovat. Nic není chyba, vše je zkušenost. Ale i tak nás někdy ty zkušenosti mohou mrzet. Jenže kde je ta hranice?! Kde je hranice mezi sdílením a nesdílením. Co je komunikace a co je blití myšlenek ven? Jasně! CIT MI UKÁŽE, kde je ta hranice. Jenže pod světlem je největší tma. U druhých to vidíme jasně. Ale u nás samotných?! A právě proto mi pomáhá mluvit o svých pocitech s druhými. Protože už samotné vyslovení nahlas, mi dává moji vlastní zpětnou vazbu a pak cítím, vidím a slyším reakci druhého. Díky tomu snáze vidím sebe. Je to má forma péče o sebe. Naciťovat se, přemýšlet, mluvit, třeba i brečet a uvolňovat, až do okamžiku celkového pochopení, kdy přichází úleva, mír, klid a radost!

Přemítám si o tom všem a směji se nad větou: „Moc přemýšlíš,“ kterou jsem dnes byla častována. Nejprve jsem se jí vnitřně bránila. Avšak později jsem byla vedena uznat, že to byla pravda v dané chvíli. Moc přemýšlení schovává většinou nebo snad vždy strach. A já se zasekla na staré zkušenosti. Dloubala jsem se v minulosti a nechala jsem tím ovlivnit svoje utváření budoucnosti. Bylo to velmi skryté. Vůbec jsem to neviděla. Jdu ještě za to. Co se stalo, než jsem tomu propadla? Byl tu moment, kdy jsem odkládala péči o sebe. Až ni uniklo tolik energie, že mě přemohl podvědomý strach a uvelebil se u mě smutek. Z toho celého pro mne plyne důležitost péče o sebe. Znovu a znovu mít sebe na prvním místě! Mít k sobě Lásku a Péči! A mít ji hodně. Protože čím víc se opečuji v pravý okamžik, tím více mám energie a nemohou na mě podvědomé strachy a programy.

S Láskou a péčí do peřin přeji nám všem Lásku a péči nejen do peřin,

Pavlína

CO MI POMÁHÁ DOSTAT SE K SOBĚ?

CO MI POMÁHÁ DOSTAT SE K SOBĚ?

Co dělám, když mi není dobře?

Pomáhá mi nedělat nic. Vše pustit a jen být. Být v sobě. Být pozorovatel.

Pomáhá mi dělat drobnosti, které mě uvolní (např. procházka, západ Slunce, výlet mimo domov – změna energií).

Pomáhá mi mluvit o svých pocitech s lidmi, kteří mi jsou blízcí a vím, že mě vyslechnou.

Pomáhá mi jít k terapeutovi. I když si se spoustou věcí poradím sama, je fascinující, jak přítomnost druhého člověka vše zviditelní a projasní.

Pomáhá mi pustit se do nových věcí. Jít a udělat něco, co pro mě není běžnou rutinou.

A hodně mi pomohlo a pomáhá začít dělat věci, které dlouho odkládám!

Například jsem odkládala šití, malování a jinou tvořivou činnost. Základ mého odkládání bylo přesvědčení, že to neumím a nejsem kreativní. Nyní stačilo začít to dělat. Nelitovat případně „vyplácaného“ materiálu a ejhle, ono to jde. Najednou se zdá, že jsem i kreativní. Přineslo mi to daleko víc. Přineslo mi to naplnění. Přineslo mi to klid a radost. Přineslo mi to poznání, že je lež, že nevím, co dělat dál. Protože já to vím. Jen jsem to nedělala. Odkládala jsem to na POTOM. AŽ….

Vše, co mi pomáhá, jsou snadno dostupné věci pro každého. Pakliže se v něčem plácáte, nečekejte až se to vyřeší, nezavírejte před tím oči. Necpěte se čokoládou nebo to přestaňte zapíjet vínem. Začněte jednat. Začněte se sami sebe ptát: „Kudy vede moje cesta?“ První, co vám přijde na mysl, jděte a udělejte. Ať to vypadá jako sebevětší pitomost nebo nereálnost. Já už dříve začala dělat jednu věc. V minulosti jsem nasekala různé chyby. V průběhu života jsem se k nim vracela v myšlenkách. Pořád se to vracelo. Jednoho dne jsem se pustila do očisty otvíráním starých záležitostí. Tuhle jsem napsala dopis. Tamhle jsem se sešla s člověkem a vyříkala si to s ním. Některé záležitosti nebylo třeba řešit fyzicky s konkrétním člověkem, ale pomohlo mi, že jsem o tom promluvila s někým jiným. Že jsem to vytáhla na světlo. Přestala jsem to honit jen v sobě a řekla to nahlas, tak abych mohla slyšet názor z venku. A třeba uvidět, že je to hovadina nebo naopak tomu dala odpovídající váhu.

Pustit minulost je pro mě součástí procesu získání nové budoucnosti. Být tady a teď a odšmikat všechny ty nitě. Uzdravit to. Propustit to. Tento proces mi vrátil mnoho energie. Nic mě nenutí zabývat se starým. Díky tomu mi nenaskakuje strach z budoucna.

Pomáhá mi komunikace. Komunikace je lék. Komunikace sama se sebou i okolím. Pravdivě vyjevit, co si myslím a co cítím. A respektovat to, jak to mají druzí. Čím více komunikuji pravdivě, tím více jsem nadšená ze sebe i ze zpětné vazby. Né vždy je to jednoduché. Často je to se slzami všech zúčastněných stran. Vždy je to léčivé. Né vždy je vše pochopeno hned. Ale čas pomáhá nám všem.

Děkuji za sdílení s Vámi!

S Láskou,

Pavlína

POKORA SRDCE

POKORA SRDCE

Jestli nevíte kudy kam, VŠE PUSŤTE. Pokud se vám věci hroutí pod rukama, VŠE PUSŤTE. Pokud vaší rodině hrozí rozpad, PUSŤTE představy o fungující a celistvé rodině. Pokud vaše práce nedává smysl, PUSŤTE představy o kariéře. A tak dále. Cokoli má tendenci se rozpadnou, doporučuji PUSŤTE TO!

Mně se to velmi osvědčilo.

Pouštím pořád všechno možné. Zejména poslední rok a půl jsem se to učila na vztazích s muži. Pouštět všechny své představy až na dřeň. Znova a znova, hlouběji a hlouběji. A nyní došlo na moji kariéru. V předchozím článku jsem popisovala část toho procesu. Teď už vidím za obzor.

Na Štědrý den jsem si dovolila nechat rozpadnou všechny své představy o mé kariéře i budoucnosti. Vše jsem pustila a stala se nepopsaným listem. Hodně to bolelo. A já věděla, že jen tak se může zrodit moje nová cesta, nové světlo. Symbolické, že? Na Štědrý den se rodí nové světlo, které přichází po třech dnech od slunovratu. Od toho momentu se začíná prodlužovat den (světlo) a ubývá na noci (temnotě).

Tak jsem šla postupně, krok za krokem. Za ty tři týdny jsem prošla několika údolími svých stínů. Nebylo mi (dlouhými) chvílemi vůbec dobře. A zároveň v mém srdci přetrvával pocit, že tohle je prostě potřeba. V každé pohádce člověk dostane lásku i poklad jen po prokázání odvahy, síly a trpělivosti.

„Když něco chcete, musíte se toho umět vzdát.“ To se mi osvědčilo. Nyní mám zpět cestu ke koním i lidem. Našla jsem přímou cestu ke své největší tužbě – vlastní rodině. A jako bonus – poklad jsem dostala reálnou vidinu nového projektu. PÁNI! CÍTÍM SE TAK BOHATÁ, OBOHACENÁ, KLIDNÁ A RADOSTNÁ. Znovu a znovu za všechny ty pocity bolesti, studu, i bezcílnosti to stálo!

Celý ten proces mi přinesl hodně pokory. Pocítila jsem mnoho své pýchy v různých směrech. Chtěla jsem být ve všem nejlepší. Nejlepší horseman (ten, kdo to umí s koňmi), nejlepší terapeut, nejlepší na všemožná témata, nej nej nejlepší mistr světa amoleta. A nakonec se stalo, že jsem se zamotala ve svém chtění, místo konání. Uvědomila jsem si jaký vzorec opakuji po svých skvělých rodičích. A taky jsem se sebe ptala: „Co je to pýcha?“ Je to strach. Jak jinak. Ponižování či povyšování, obojí je strach. Já se jednoduše bála, že NEJSEM DOST! Tak jsem to chtěla někde dohnat. Můžu vám říct, být v tomhle stinném údolí není nic příjemného. Velmi jsem se za to styděla. Díky Bohu jsem si tohle vše dovolila prožít. A znovu se taková přijmout. S pýchou, strachem i studem. Toto celé píši, protože vás chci opět podpořit v tom, že součástí naší očisty je i tohle. Tohle je součást otvírání srdce. Ze všech stran slyšíme: „Žij radost svého srdce!“ Jenže ono NEŽ (nebo spíš SOUBĚŽNĚ) DOJDE NA TU RADOST, JE POTŘEBA ČISTIT BOLEST A STÍNY. A nás učili ty stíny potlačovat. Je to něco bléé. Je to něco, co se nesmí nikdo dovědět! „Co by tomu řekli lidi?!“ Jenže bez uvidění, procítění a puštění toho, to prostě nejde. Ze své zkušenosti vám říkám, JDE TO A STOJÍ TO ZA TO. Znovu bych do toho šla. Jsem vděčná za veškerou pokoru, kterou mi to přineslo. Za pocit klidu i porozumění. Za vědomí své celistvosti. Že není potřeba žádnou svou část soudit. Místo toho je třeba ty části kultivovat.

S Láskou,
Pavlína

ŽIVOTNÍ ZMĚNA ANEB NIC NENÍ V PRDELI

ŽIVOTNÍ ZMĚNA ANEB NIC NENÍ V PRDELI

Moji milí,

jak to máte vy? Máte také období, kdy se po vás chce být k sobě i okolí pravdiví? Jinak to dře? U mě je to od září jako na horské dráze. Taková ta témata, co OBČAS  řešíme všichni. Práce, poslání, vztahy, rodina. 

Koňská poradna! I přes krásné prožitky jsem se dlouhodobě necítila naplněna prací s koňmi a lidmi. I tak jsem z toho pro sebe vždy vytáhla něco, co mi udělalo radost a já se opájela myšlenkami, že tak to vše má být, že překážky jsou součástí mého posilování, že pocit nenaplnění má svůj smysl, protože se čistí to a to atd.

O Adventu začalo přituhovat. Šla jsem na terapii k jedné ženě, abych si v sobě udělala větší jasno. Co mám dělat dál ve vztazích a v práci. Na řešení práce se vůbec nedostalo. Místo toho jsem dostala otázku: „Dokázala byste se vzdát koní pro Lásku muže?!“ Přiznám se, že vše ostatní mě nepřekvapilo, ale tohle byl zásah do srdce! Chvíli jsem přemýšlela a cítila tu bolest z dané možnosti, až jsem si odpověděla, že pokud je to přání mé Duše, tak probolím bolest a koně jsem ochotná po 22 letech pustit.

Ta otázka mě provázela další dny. I její další roviny. Na Štědrý den kydám po třech koních. A uvědomuji si, že ZASE jako dřív věnuji mnoho času kydání. Kydám a kydám. A nedělá mi to radost. V tom jsem si uvědomila, že ta otázka na muže a koně se dá převést na mě: „Zvolila bych Sebelásku místo koní? Co když koně už nejsou mojí cestou? Co když se za ně jen schovávám, protože je to něco, co znám, kde se umím pohybovat?“ Začala jsem brečet a pouštět vše. Byla to velká bolest i uvolnění. Bylo to vystoupení z komfortní zóny. Bylo to stát se novým nepopsaným listem. Večer jsem přijela k rodičům. Na cestě jsem byla klidná. Ale jen co jsem vešla do obýváku, složila jsem se na gauč a začala brečet. Přišla máma, přišel táta a náš Štědrý večer probíhal za mého pláče a mluvení o tom, co se děje. Rodiče byli skvělí, naslouchali. Víc nebylo třeba. Byl to nejhezčí Štědrý večer za celý můj dosavadní život. Nebyl o dárcích, nebyl o tváření se, že jsme všichni šťastní, byl opravdový. Já byla opravdová. A rodiče to se mnou sdíleli. Nádhera.

Druhý den jsem cítila, že víc není třeba dělat. Cítila jsem také velikou důvěru. A zároveň velké prázdno. Vždy dřív jsem měla plán čeho se chytit dál. Teď ne. Pustila jsem všechny své plány, kterými jsem schovávala své strachy a nejistoty. Vlastně tomu předcházelo 21.prosince uvědomění, že projekt Centra osobního rozvoje, které jsem chtěla vytvořit a který jsme ještě s dalšími lidmi nedávno rozpustili, jsem zákonitě musela pustit v rámci pravdivosti k sobě. Protože stál na vratkých základech mé pýchy a snahy dokázat sobě, rodičům, bratrovi, i dalším lidem, že to DÁM. Že jsem schopná se uživit, že jsem schopná naplnit své sny, i vytvořit něco, co je dobré pro ostatní.

A tak jako domeček z karet během podzimu a Vánoc rozpadaly se tyto i další moje schovávačky, plány a známé vody pod světlem PRAVDY. S každým dalším rozpadem rostlo mé uvolnění, důvěra i pocit velkého NIC. Celkově skvělý proces. 

Díky tomu NIC jsem věděla, že může se zrodit nové NĚCO. Chce to jen trpělivost. A tak jsem si od Štědrého dne kladla otázku: „Kudy vede cesta?“

Závoje se začaly poodhrnovat od 29.tého, kdy jsem byla na holotropním dýchání. A 31.ho přišla další fáze. Nový rok přinesl ještě více zajímavostí. A včera jsem se chvíli zmítala ve sebezpytování a lítosti nad mnoha promarněnými příležitostmi. Od puberty jsem se schovala za zvířata. Nemám ještě ten moment, kdy přesně jsem uhla z cesty, kdy jsem se vzdálila sobě. Jednoduše jsem šla na střední i vysokou zemědělku, protože jsem se bála vystoupit z komfortní zóny. Bála jsem se, že nemám na to, co dělat chci, a tak jsem i to chtění dělat TO zatlačila do pozadí. Zapomněla jsem, co doopravdy dělat chci. A teď mě má pravdivost a nyní již respektovaný dokola pociťovaný pocit, že mě práce s koňmi a lidmi nenaplňuje zavedla do místa, kdy jsem se rozložila. Abych se nyní mohla složit s důrazem na uzemnění a radost.

Chvíli mě zachvátil pocit, že i když už vím, co chci dělat, dělat to nemůžu, protože jsem promeškala spoustu času a nyní je pozdě. Podpořila mě představa důchodců na postgraduálním studiu. Oproti nim mám spoustu času. Ta otřepaná věta „NIKDY NENÍ POZDĚ!“ platí i pro mě. A tak do toho jdu!

Ve výsledku je to prča. A děkuji všem vám, kteří mě průběžně pomáháte vědět, že na to nejsem sama a že nic není v prdeli!  Miluji ten proces, kdy se můžeme vzájemně podporovat. Miluji změny a zkušenosti, které nám život přináší. Miluji tu nevyzpytatelnost všeho. Už teď celému procesu žehnám! A myslím si, že za dva roky budu ještě víc! Až uvidím ty souvislosti a propojení, proč bylo důležité, abych 15 let šla tak trochu mimo. Podobně jako třeba žena, co znám, která zažila tvrdé domácí násilí a poté, co po mnoha letech manželství z toho dokázala odejít, začala pomáhat ženám v podobné situaci. Protože jim velmi dobře rozuměla.

Vše, co žijeme, má smysl. Záleží jen na nás jaký si zvolíme úhel pohledu!

S úctou a respektem ke všemu, co žijeme,

Pavlína