Category Archives: Cesta k sobě skrze pochopení

Pracovní terapie – to nejjednodušší je to nejúčinnější

Pracovní terapie – to nejjednodušší je to nejúčinnější

Chodila jsem jako nervózní a zároveň uspaný tygr po domě. Utekly dvě hodiny a já viděla, že doma toho moc neudělám. Šla jsem ven, na zahrádku. Tam jsem poklízela a chystala věci na setí. Jenže pořád uvnitř mě byl takový ten známý, blbý, neutišený pocit. Vrátila jsem se zpět do domu, že už by mi mohla jít lépe práce na počítači. Pořád to nešlo. Už zase byly pryč další asi tři hodiny a já pořád neudělala nic kloudného. Šla jsem znovu ven a začala jsem vyklízet dřevo z rozebrané střechy jedné kamenné stavby, kterou mám doma na dvoře. Pršelo a já pokračovala. Až jsem se rozhodla pustit se do rozebírání vyvalené kamenné zdi.

A tady pozor! 

Už několik týdnů vytahuji na povrch potlačené pocity vůči otci, vůči mužům. Je toho tam mnoho. Roky jsem v sobě měla vzorec: „Neprojevím svůj odpor v jakékoli situaci s mužem naplno, protože mu nechci ublížit.“ Tak jsem na sobě nechala páchat násilí psychické i fyzické a často se motala v kruhu nesebeúcty. Jenže! Já zjistila, že za tím mým vzorcem je ještě něco trochu jiného. A to: „Neprojevím svůj odpor v jakékoli situaci s mužem naplno, protože SE BOJÍM, ŽE BY MĚ!!! MOHL ZNOVU ublížit.“ A tak ze snahy chránit své staré bolesti (aby mě zas nebolely), jsem si způsobovala bolesti nové.

Ten vzorec vznikl (když nepočítám minulé životy) tak, že náš táta ve své odpojenosti sám od sebe nás občas zbil a nešlo se uchránit (plus mnoho dalších drobnějších situací i s jinými lidmi). Šlo jen potlačit sebe, uzavřít se. Uzavřít v sobě pocit křivdy, bolesti, zklamání, beznaděje, i ztrátu sebevědomí a sebeúcty. To vše zůstalo zavřené uvnitř. A následně chodili muži, kteří mi připomínali tu nevyhojenou bolest.

Já se poslední dobou dost bavím pozorováním svých pocitů a toho, co se mi děje. Když požádáš, je ti dáno. Požádala jsem si o léčení bolesti s muži. To jsem ale netušila, co vše přijde. A tak mě např. přítel při cvičení acrojógy nejdříve pustil, když mě měl jistit a pak mě nakopl (omylem)  do obličeje, abych si mohla oživit pocit ublížení, beznaděje i nasranost. Abych to konečně pocítila, vytáhla na světlo bóží.
Těch situací bylo víc, abych to intenzivně pocítila a uviděla. A já pozorovala ten svůj hněv a neschopnost ho naplno projevit. Ono taky nešlo to projevit, protože nechci nikomu ublížit a vím, že to vše, co ve mně bylo nepatřilo tomu člověku. Tak jsem si požádala o vhodnou formu transformace. Říkala jsem si, že to vymaluji nebo vytancuji… jenže než jsem se k tomu dostala, přišla mi do cesty kamenná zeď!

Vyvalená, připravená vyvalit se ještě víc. Vyvalená z důvodu spodní vody (pro mne symbolicky emocí, které se tlačí ven). Nejde ji zatlačit zpět. Je potřeba vše rozebrat, vyndat, opravit. Tak jsem začala rozebírat kamen po kameni. Překvapilo mě kolik je tam malých kamenů. Ta zeď je složená z mnoha a mnoha drobnějších a částečně z velkých. Jako to, co tvoří naše vztahy v dobrém i blbém. Nejde jen o ty zásadní věci, hodně toho jsou nashromážděné drobnější a nejdrobnější situace, činy, pocity atd. Proto je dobré dbát na to vše každý den, každý okamžik, vědomě budovat naše vztahy.

A jak jsem tu zeď rozebírala a házela kameny, kamínky i hlínu dolů, uvědomila jsem si, že právě rozebírám zeď kolem svého srdce. Zeď ve vztahu k mužům. Najednou jsem si uvědomila, že můj pocit odpojení a bytí tygra v kleci souvisí právě s tímto. Zazdila jsem samu sebe, abych nic necítila. A tak jsem necítila tu bolest, ale ani radovat se mi nešlo. Když jsem si v minulosti myslela, že cítím, pohybovala jsem se mezi stavy euforie (také forma odpojení) a stavy deprese. Obojí vedlo k totálnímu vyčerpání. To potvrdilo můj stav odpojení a tak pořád dokola.

Samozřejmě se to zlepšovalo s prací na sobě. A zlepšuje se to stále. A nyní při dalším kroku směrem k sobě jsem tam stála nad tou zdí a Vesmír mi splnil možnost transformovat část mé bolesti, vzteku a frustrace. Začala jsem házet kameny na druhou zeď.  🔨🔨🔨 S každým kamenem jsem zafuňěla a vykřikla: „Ty hajz..!“ „Svi..!“ „Chcíp.i!“ „Čur…!“ Jak jsem házela kamen za kamenem, docházela mi fyzická síla a na povrch se drala bolest. Vítala jsem ji a nechala projít. ❤️

Z takovýchto procesů mám vždy obrovskou radost. Protože cítím, jak se mé srdce otvírá. V bezpečném prostoru čistím sebe a tak se přibližuji životu naplno. Právě tohle je má vášeň. Cesta k sobě! Je to to, co má pro mne největší hodnotu. Být svá. Otevřená. Vyčištěná. Energie plyne. Radost tryská a já následně chápu chování své i druhých lidí. Chápu, jak to mají se sebou těžké. I to, že bez vlastní snahy nás z toho nikdo nedostane.

Ale když se rozhodneme, je na cestě mnoho lidí a příležitostí, kteří a které nás podpoří, dodají sílu a vhledy. Stačí si požádat!

S láskou a podporou i pro vás,

opět více cítící a otevřená Pavlína 😃❤️🌺🥳 

PŘECHODOVÝ RITUÁL – NOVÝ ZAČÁTEK

PŘECHODOVÝ RITUÁL – NOVÝ ZAČÁTEK

Miluji momenty, jenž ve mně burcují odvahu, změnu i nezpracované pocity. A také miluji momenty, které burcují pocity mého okolí! 😀

Tož! Povím vám pohádku. Byla jedna žena a ta měla tuze krásné vlasy. Bylo to poprvé v jejím životě, kdy je naplno milovala a cítila se v nich skvěle. Byly dlouhé, silné a okolí je obdivovalo. Především její tatínek, který si obvykle její ženskosti nevšímal, tak si nyní všímal a občas to i hezky komentoval. Samozřejmě, že jí to dělalo dobře.

Jednoho dne … vlastně jinak… už několik měsíců se jí vracela myšlenka: „Měla bych chuť ostříhat si ty vlasy. Jsou krásné a zároveň cítím, jakoby prázdnotu a tíhu.“ Současně přicházela myšlenka: „Nyní si už nemohu dovolit ostříhat se dohola jako před jedenácti lety.“ Proč? Protože jsem starší, měla bych se „nějak“ chovat, „nějak“ vypadat.

Tah a síla jejího srdce je silnější než její obavy. Na podzim přišlo rozhodnutí. Bylo toho na ni nějak moc. Některé věci vázly a ona měla potřebu změny! Udělat krok kupředu.

Zajímavé je, kolik taková věc jako ostříhat si vlasy v člověku může vyvolat. Již to nebylo rebelství jako před 11 lety. Nebylo to dokazování si čehokoli. Bylo to puštění lpění, představ, obrazu o sobě. I obrazu o ženství.

Týden před termínem měla žena hluboké stavy strachu, jestli zůstane ženou, když ostříhá to, co je na ní nejženštější?! Věděla, že je to pitomost. Jen vlasy neutváří její ženství. Ale bylo to silné. Velká výzva.

Vesmír jí poslal na pomoc 4 andělky a jednoho malého anděla, kteří přiletěli z Kralup nad Vltavou. Bandička tak odlišných a přitom stejných žen, která ji podpořila v záměru. Když ji stříhaly, po prvním ustřiženém prameni vlasů dostala žena záchvat smíchu i pláče. „Tyvoe, tak ono se to vážně děje!?!?“

Po ostříhání byla určitě ve změněném stavu vědomí a zároveň tolik uzemněná. Hlavou jí prolétlo: „Uff!“ A pak: Přijímám odpovědnost za své rozhodnutí!“

Mohu vám říci, že i když se pro okolí tvářila statečně, následujících 14 dní pro ni bylo těžkých. Hodně věcí jí to vytahovalo na povrch. Vyrovnávala se s novým stavem. S novým vzhledem. Nebyla v euforii jako před 11 lety, bylo to tvrdé přistání na zem hned po ostříhání. Nešlo to vrátit. Nešlo se radovat. Jen v ní přetrvávalo: „Přijímám odpovědnost za své rozhodnutí!“

Ženství jí nikam neodešlo. A postupně cítila naopak jeho nabírající sílu. Dnes si na dlouhé vlasy ani nevzpomene. Jak jí dorůstají, připomíná si, že je třeba učesat se. 

Její rozhodnutí jí vzalo vlasy a taky jí vzalo mnoho lpění a strachu..
Dalo jí pohledy mnoha lidí a slova obdivu jiných mužů (jejího táty ne, ten se zlobil) .

Přechodové rituály jsou součástí jejího života již dlouho a vnímá jejich sílu. Ať je to ostříhání vlasů, chůze po žhavém uhlí, zavinování kostí (více k zavinování brzy napíši), oslava první menstruace nebo první poluce u chlapců, oslavy v průběhu roku (slunovrat, rovnodennosti, dožínky apod.), svatba, porod, cestování, jízda na koni a mnoho dalších možností.

Jednoduše to může ta žena doporučit! Pokud máte chuť posunout se v životě, udělejte největší šílenost, kterou si myslíte, že si nemůžete dovolit! 

Pavlína

SOUVISLOSTI, „ANO“ A „NE“ V ŽIVOTĚ

SOUVISLOSTI, „ANO“ A „NE“ V ŽIVOTĚ

Přátelé,

nádherný proces se mi včera stal. Navazuji na předchozí článek.

Včera jsem celý den proplouvala různorodými pocity, které se týkaly mého sexuálního života. Lítost, sebelítost, uzavření se do sebe, bolest, zmatek, pozorování toho všeho. Po napsání článku jsem dělala něco v kuchyni a cítila se všelijak. Věděla jsem, že se vše děje dobře. Že všechny mé zkušenosti jsou v pořádku. A přesto jsem měla takový tíživý, nedefinovatelný pocit.

Chvíli jsem myslela na dvě terapeutky, jejichž práce se mi líbí. Zrovna jsem četla o jejich úspěších a radostném životě a naskočilo mi pár porovnávacích myšlenek. Ve stylu: „Tyjo, oni se furt smějí a já se dnes celý den cítím mizerně a můj smích je ten tam. Měla bych si nadhodit lepší náladu.“

Naštěstí jsem si nic nezačala nadhazovat. Místo toho jsem se do pár vteřin uklidnila a dovolila si být přesně taková jaká jsem v té chvíli byla. Rozhodla jsem se, že se nebudu znovu a znovu trápit porovnáváním se s mojí představou o životě druhých. Nebudu se cpát do pomyslné krabičky. Nebudu na sebe vyvíjet tlak. Jednoduše si dovoluji být, cítit a prožívat to, co JE.

Navíc vím, že i např. ty zmíněné dvě terapeutky, si procházejí svými procesy a určitě se pořád jen nesmějí.

Povedlo se to, uvolnila jsem se a pozorovala se. Začala jsem plakat. Odcházela bolest. A přišla otázka: „Kde jsem se to ztratila?“ „Kde jsem ztratila samu sebe, že jsem si způsobila, přitáhla, vytvořila tolik bolavých a neláskyplných zkušeností?!“ Dál mi tekly slzy a další vlny bolesti odcházely. Nebyla důležitá odpověď. Bylo důležité to, co se děje. Bylo důležité, že jsem to nechala procházet. Seděla jsem v kuchyni na zemi, zalykala se a to úplně stačilo. Během chvíle toho odešlo mnoho.

Pak koukám na mobil a tam zpráva od kamarádky: „Četla jsem tvůj článek. Jsi statečná!“ A já se s úšklebkem začala smát tomu, co si to ta moje duše vymyslela, že si nabrala tolik zkušeností!  Přesto ji mám ráda! Chichi. Uvolnila jsem se. A po celém dni v těžkých pocitech se mi vrátil můj smích. „Pro dnešek je hotovo,“ pomyslela jsem si. Odevzdala jsem těžký batoh. A mohla jsem s radostí zavolat mému klukovi, abych slyšela jeho krásný hlas a cítila něhu vysílanou směrem ke mně.

Moji milí, buďte si jisti, že každý z nás je někdy v prdeli.  Jen důležité je s tím zůstat. Nefňukat, že druzí jsou na tom lépe, ale zamakat na sobě a jít po cestě dál. Odměny dostáváme všichni. To mi věřte. 

V tom včerejším příspěvku jsem psala, že jsem řekla „Ano“ sexu s mužem. Byla jsem mladinká a šla do toho totálně naplno. Nebylo to z Lásky, nebylo to z nadbytku, nebylo to z touhy podělit se. Udělala jsem to z vnitřního nedostatku, ze strachu, že mě nikdo nebude mít rád, a ze zoufalé touhy po pozornosti. Nezdar naplnění mých potřeb mě zablokoval na dalších mnoho let. Ten nezdar jsem se stejným mužem zopakovala ještě několikrát. Pořád jsem si myslela: „Čím víc dám, tím víc následně dostanu!“ Jenže místo toho jsem na tom byla hůř a hůř. Po krátkém čase jsem pocítila, že pokud budu pokračovat, zničí mě to. Fyzicky jsem to zastavila, ale psychicky mě to ničilo dál.

Následujících deset let jsem se z toho krok za krokem dostávala. Poznávala jsem, jak doopravdy fungují vztahy, co je to sebeláska, co je to rovnocenný vztah. Postupně jsem odkládala svůj zmatek. A nahrazovala jsem ho jasností a vhledy.

Včera jsem také psala, že při jiné zkušenosti jsem již neřekla „Ano“ a také jsem neřekla „Ne“. Začala jsem totiž po té první zkušenosti žít tak napůl. Už jsem neříkala jasné „Ano“. A bála jsem se říkat „Ne“. V dětství jsem se naučila být „hodná“ holka. A ty neříkají „Ne!“. Ty chtějí doma zachovat rovnováhu, nechtějí být důvodem ke zlobě ostatních atd. Vlastně nejzásadnější okamžik z dětství, kdy jsem přestala říkat „NE!“ si jasně pamatuji. Bylo mi tak 8 let. Přijela k nám babička. A doma bylo pěkné dusno. A já během jejího pobytu řekla dvakrát totální „Ne“! Byla jsem za to od mámy potrestána vyhazovem za dveře bytu se slovy: „Pokud se neomluvíš, nevracej se domů!“

Měla jsem strach. Popřela jsem sebe i vše, co jsem cítila z ostatních členů rodiny a po hodině za dveřmi jsem byla zlomena. Přestala jsem říkat „Ne“. Začala jsem vinit sebe. Začala jsem se vidět za příčinu problémů a špatné nálady druhých.

Pár let nato jsem přestala říkat i „Ano“ celému životu. A byla ze mě troska, co nevěděla, co se sebou.

Krásně to do sebe všechno zapadá. V té situaci, kdy jsem seděla za dveřmi a docházelo k lámání mě, jediný, kdo mi byl malou oporou, byl táta. A tak jsem přestala důvěřovat ženské složce venku i v sobě, která mě zradila. A zachovala jsem si bližší vztah k mužům, kterým jsem posléze odevzdávala svůj život a tělo do jejich rukou.
V mužích jsem hledala spásu a bezpečí, jenže jsem ztratila sebe a tak jsem vysílala: „ Rozhodni ty, já nemám právo ani chuť vyjevit svůj názor!“ V tom nebylo šťastné moje Srdce, Duše ani Tělo. A tak mi začala pomáhat má zvířata to uvidět.

Moje zlatá retrívřice Beruška měla záněty dělohy – symbolicky boj ve vztahu k ženství a matce.
Mnohdy jsem se na ni zlobila, že je na ostatní psy moc hodná – zlobila jsem se na sebe, že neumím říct „Ne“. Následně Beruška dostala rakovinu hltanu – symbolika, že nemám vše polykat, oblast krku – pátá čakra – komunikace – vše nevyjádřené uvázlo v krku. Beruška umřela a téměř okamžitě mi přišel do cesty Bruno.  Ano, přesně cítíte, že vibrace jeho jména je dost odlišná. V té době dvouletý staford z útulku.

Byl totálně agresivní navenek, na druhé psy. Ukázal mi jak silnou agresivitu používám sama proti sobě. A zároveň mě učil, že mám právo říkat: „Ne!“ Např.: „Nepřibližuj se!“ „Vypadni z mého prostoru!“ Tak moc jsem se bála postavit sama za sebe a svá práva, až mi přišel do života druhý extrém v podobě mého psa, který pořád jen řval: „Vypadněte všichni nebo vás zabiju!“

A já se teď zlobila na Bruna, kvůli svému strachu projevit se. Zlobila jsem se, že se projevuje příliš. Zlobila jsem se, že se neovládá!!! NEOVLÁDÁ! Proč? Protože jsem si sama přála přestat se ovládat!!! Projevit se. Ukázat sebe takovou jaká jsem. V plné síle. V plném vědomí! Jenže když se dlouho potlačujete, je to tam napěchované. A když někdy vyskočí kus ven, tak často ublížíte druhým. Tak jsem se učila postupně upouštět páru a projevovat se. Pořád se to učím. Jak projevit sebe a neublížit! Uvolnit se, projevit se s láskou k sobě i druhým a nepřebírat odpovědnost za to, jestli se druhý urazí nebo se bude cítit ublíženě. Nebo! Jestli to přijme a podle situace to zpracuje ve prospěch nás obou.

A ještě doplním, že v průběhu času měla moje kobyla rakovinu kopyta. Opět mi pomáhala. Skrze ni jsem dostala další zprávu o tom, kde jdu proti sobě. Opět ze strachu jsem příliš dlouho přešlapovala na místě. Bála jsem se udělat krok kamkoli. Nejprve jsem měla dvě zranění já, kdy mě ostatní koně vyháněli z místa, kde jsem pracovala, a já to pořád tvrdošíjně a bázlivě přehlížela, až Monika to zarazila ohrožením vlastního života.

Kam až vše musí zajít, abychom se přestali bát?
Co vše se musí stát?!
Na druhou stranu vše to jsou hluboké zkušenosti. A nebyly jen ty bolestné. Všichni máme mnoho krásných zkušeností. Jen záleží na úhlu pohledu.

Já jsem vděčná mým zvířatům za jejich nekonečnou Lásku a Trpělivost!!!!!!

Oni nás milují natolik, že jsou ochotni věnovat svůj život. Nehodnotí nás. To jsem se naučila já od nich. Nehodnotit sebe i druhé. Přestat se nenávidět za své činy. Místo toho se z nich poučit a jít nově dál.

A tento zase dlouhý  příspěvek ukončím výzvou pro vás. Podívejte se do svých životů.
Na koho nebo na co se zlobíte?
Co vás dráždí?
Kdo vás dráždí?
Co vám to přináší za zprávu o vás?
Které podobné situace se vám opakují?
Co se bojíte dělat jinak?

Jakmile to objevíte, zůstaňte s tím.
Jen to pozorujte.
Pozorujte svoje tělo. Svůj dech.
Dělejte to tak dlouho, dokud se neuvolníte.
Vracejte se k tomu tak dlouho, až ve vás bude radost z toho všeho, co se stalo.

S Láskou a Podporou,
Pavlína

SEXUALITA, ŽIVOT, PARTNERSTVÍ A PRÁCE

SEXUALITA, ŽIVOT, PARTNERSTVÍ A PRÁCE

JAK TO SPOLU SOUVISÍ ANEB MŮJ OSOBNÍ PŘÍBĚH

Jako malá jsem věděla, že hra na doktory, kterou hrajeme, není stejná jakou hrají ostatní děti. Neuměla jsem to popsat, ale věděla jsem. Neřešila jsem to. Hrála jsem to. Byla jsem ráda, že alespoň nějaký muž v mém okolí mi věnuje pozornost, když mi ji nevěnoval můj otec. Dlouho jsem netušila, jak zásadně to ovlivnilo můj život na dlouhé roky dopředu. Netahám do toho nyní minulé životy a jiné souvislosti. Stačí pozorovat linii tohoto života.

Na základní škole, když jsem začala silněji vnímat svoji sexualitu, často jsem si s kamarádkou hrála na pasáky, řidiče náklaďáků a kurvy. Sex, násilí, ovládání a znásilnění byli hlavním motivem našich her.

Později, když moji spolužáci unikali z reality skrze alkohol, cigarety a mariuhanu, já unikala přes masturbaci. Často a kdekoli. Několika způsoby. Ale na tom nezáleželo. Šlo o uvolnění napětí. A po něm se mnohdy dostavilo vyčerpání a žalostný smutek. Před pár dny jsem přesně o tomto četla hezký článek od Venduly Kociánové. O zdravé a nezdravé masturbaci. Já prožívala tu nezdravou. Nebyla to oslava mé sexuality. Byl to únik, někdy až trestání sama sebe. Nenávist. Zoufalství. Jako když do sebe alkoholik lije další a další sklenku vodky, jen aby už umrtvil cítění svého žalu!

Uvnitř mne byla velká prázdnota. Touha po muži a lásce. Touha po láskyplné pozornosti otce. Podvědomé a následně i vědomé zjištění, že získám pozornost mužů skrze sexualitu. Přání dospívající holky mít vztah, milujícího kluka, chození spolu, postupné poznávání, svatba a pak milování… to celé v tom vnitřním zoufalství vzalo rychle za své. Přání obětováno za trochu pozornosti. S vírou, že když dám to nejcennější, co mám, dostanu za to od druhého to nejcennější, co má on. Vědomě jsem řekla: „Ano!“ A nezůstalo nic. Dala jsem mnohem více, než jsem měla a zůstala jsem zbytek noci sama. Hlavou jsem se přesvědčovala, jak jsem šťastná a že je vše v pořádku. Srdce pomalu krvácelo. Tichým hlasem šeptalo slova, která já uslyšela až o mnoho let později.

Nemohla jsem se zlobit na něj, na toho muže. Vždyť jsem vědomě řekla: „Ano!“ A tak jsem nasměrovala ještě více nenávisti proti sobě i svému tělu. Což se mi zobrazilo na těle i ve vztazích. Kdo by chtěl chodit s holkou, která nenávidí sama sebe?! A možná to bylo trochu jinak. Já nechtěla chodit s muži. Bála jsem se. Bála jsem se dalšího zranění. Nerozuměla jsem tomu. Byla jsem víc a víc zmatená a ztracená. Doma mi nikdo nerozuměl. Jediné, co mě drželo nad vodou byli koně. Byli moji přátelé, důvěrníci, podporovatelé. U nich jsem se cítila v bezpečí. Nasávala jsem jejich svobodnou energii. Na jejich hřbetě nebo ležící v trávě vedle nich jsem cítila, že nejsem sama. Myslím, že bez nich bych nepřežila.

Bylo mi jednadvacet, když jsem nastoupila na vysokou. Hned začátek prvního semestru pro mě byl veliký stres. Jsem chytrá a inteligentní, jedna část věděla, že na to mám. Ale ta druhá byla v takové depresi a stresu, že to vše, co po nás chtěli, bylo prostě na mě moc. Nevěděla jsem, jak se s tím poprat. Přišla fáze „studovat či nestudovat?!“ alias „žít či nežít?!“ V té době jsem sbalila staršího chlapa. Chtěla jsem se za něj schovat. Bylo mu 40 let, čerstvě rozvedený, chtěl rodinu. A tak se sešli dva zranění lidé. On z rozvodu. Já celkově rozesraná od mala. 
A dopadlo to tak, že když jsem se s ním podruhé rozešla, protože jsem neunášela tíhu vztahu, zodpovědnost a tlak na rodinu, vybil si na mně svoji bolest při sexu. Neřekla jsem „Ano“ a neřekla jsem ani „Ne!“ Držela jsem a v duchu jsem ho nenáviděla. Zároveň jsem cítila pocit viny, že jsem se s ním rozešla a tím, že jsem mu ublížila. Měla jsem pocit, že mu nemohu říct, jak je hnusné to, co dělá, protože bych mu tím znovu ublížila. Odstřihla jsem se od těla a hlavou mi létalo: „Je to odporné! Ale vyřeším si to potom. Jsem silná, to zvládnu. Nemůžu mu říct, jak je to hnusné, ublížila bych mu. Nechci ho tím poznamenat, zablokovat.“ Taky tam byl strach, že když se začnu bránit, zhorším celou svoji situaci. A tak jsem se dál jen modlila: „Pane Bože, prosím, ať to rychle skončí!“

Neovládl se. Pravděpodobně v tom okamžiku, kdy mi to dělal, nebyl ani přítomen. Nechal se unést svou bolestí. Když bylo po všem, vrátil se, probral se. A řekl: „Neměl jsem to dělat.“ Jenže bylo pozdě. Podíleli jsme se na tom oba. Nevím, jak to má dnes on. Ale já stále nevěřím mužům, kteří se neovládnou. Stahuji se, i když dělám hrdinku, že je vše ok. A pořád neumím dost jasně říci: „NE!“ Stále ještě beru celou odpovědnost na sebe. Stále ještě mám tendenci cítit se vina za to, že se mi při milování něco nelíbí. Mám pocit, že když se mi něco nelíbí, je se mnou něco špatně.

Loni se mi otevřela vzpomínka na moje dětství a hru na doktory. Potvrdilo se mi, že to nebyla běžná hra. Jen jsem to potlačila. Nechtěla jsem o tom vědět. Bylo to příliš bolestné. Nyní jsem byla připravená, dost silná, abych to ustála. Velmi očistné bylo nejen procítění bolesti mé, ale především i toho, kdo mi „ublížil“. Pocítila jsem, že právě on na tom byl ještě hůř než já. Také toužil po lásce. Také ji neměl. A nebyl si vědom toho, jak je to zvrácené. Brečela jsem několik dní. Za nás oba. Se slzami odešla bolest a přišlo smíření. Moji rodiče neměli o ničem takovém ani potuchy. Sami se sebou toho měli tolik, že si ničeho nevšimli.

Následně jsem si uvědomila, že se některé věci opakují, aby nám připomněli ty situace předchozí. Dokud se energie neuzdraví, přitahujeme si podobné zážitky do života. Ve chvíli, kdy pochopíme, kdy změníme své nastavení, může se náš život změnit.

Následovalo další ladění vlastního sebevědomí, sebeúcty, vědomí sebe ve vztazích s muži. A v těchto dnech jsem pocítila mnoho léčení na partnerské i sexuální rovině. Zároveň jsem uviděla jednu věc. Za posledních 15 let jsem na sobě udělala obrovský kus práce. Ve vztahu sama k sobě i světu kolem. Mám dar v pomáhání druhým mít jasněji v jejich životě. Jen v mojí práci s lidmi i zvířaty pořád něco stagnovalo. Chyběl mi článek v řetězci, tak abych naplno stála ve své síle. A nyní už vím, co to je.

Sexuální síla. Abychom mohli tvořit naplno, cokoli chceme, je zapotřebí, aby námi proudila sexuální síla bez překážek. Naplno. Já jsem ji z velké míry potlačila kvůli mnoha bolestem na srdci i na těle. Byla to ochrana. Způsob jak necítit bolest. A tak jsem do Nového i nového roku vstoupila s procesem léčení právě této energie. S přibývající mojí silou a vědomím sebe vstoupil mi do života báječný muž, který mi s tímto pomáhá. A teď vím, že jedině se zdravou tvořivou, sexuální energií může naplno fungovat i KOŇSKÁ PORADNA.

Proč o tom všem píši takto veřejně je, že vím, že v tom nejsem sama. Ne každá žena byla v dětství zneužívána, ale mnohá se v dospělosti nechá zneužívat. Tyto ženy zneužívají sami sebe a následně zneužívají a manipulují muže skrze svoji sexualitu nebo emoce. Také jsem to dělala. Láska se převrátí v nenávist. Touha být dobrou ženou v manipulaci atd. Ženy jsou více zranitelné v oblasti sexu. Muži jsou zranitelnější na citech a ve vztahu jako takovém. Ani jedni z nás na tom nejsme lépe nebo hůře. Všichni máme svá slabá a silná místa.

Čím více vzájemně podporujeme své silné stránky a léčíme ty slabé, tím vyrovnanějšími bytostmi jsme. Mně nejvíce pomáhá přijetí právě 50% odpovědnosti a odpuštění. Zároveň nastavení hranic. V čemž mi jsou velicí pomocníci i koně. Jakožto nekonečně trpělivá zrcadla ukazují, jak jsem na tom s pevností a jasností. Zároveň jsou pro mě podporou a výzvou na cestě objevování volnosti a svobody. Myslím, že jeden z důvodů, proč je kolem koní tolik žen, je že společně s koňmi se chceme vymanit z pout zneužívání sebe i druhých.

Každý z nás se v životě ocitl na hraně, na dně. Ale vždy z toho vede cesta ven. Respektive cesta dovnitř. Cesta do srdce. Cesta k nové Radosti!
Je mnoho cest, co k nejvyššímu mohou vést. Jen ta jediná nejvyšší otvírá. A to je cesta, co srdcem je vedená.

Tak pojďme společně naskočit na vlnu jemnosti, vášně a radosti. Na vlnu Srdce!

Miluji všechny ty zkušenosti, koneckonců je to zábavný proces. 

S Láskou,
Pavlína

Důchodcem včera, dnes a zítra

Důchodcem včera, dnes a zítra

Pracuji na částečný úvazek v oblastní charitě. Během každodenního setkávání se seniory v různém zdravotním a psychickém stavu kladu si pár otázek.

Jak lépe mohu žít, být a konat, abych si vytvořila odlišnou budoucnost než-li většina lidí, kterým poskytujeme některou ze služeb?!

Co mohou tito lidé nebo jejich příbuzní udělat na duchovní a psychické úrovni pro zlepšení své situace?

Co mohu já, tak nejlépe jak jen je možné (ne lépe) udělat pro sebe i klienty?

Kde začíná a kde končí v jakémkoli kontaktu hranice osobního prostoru, práv a potřeb ošetřovatelů, kde klientů a kde rodiny?

Všímám si, jak různé postoje vedou nebo nevedou k vyčerpání.

Jak důležité je rozvíjet pozitivně svůj osobní život, aby člověk mohl pomoci druhým z nadbytku své energie. Místo pomoci na úkor sebe a svého okolí.

A přesto všechno s každým krokem do hloubky těchto témat se mi ti důchodci vrývají pod kůži. Není každý roztomilá babička, roztomilý dědeček. Ale všichni mají jedno společné. Stejně jako jejich rodiny a i my ošetřovatelky.

Všichni v sobě máme božskou jiskru. Všichni si přejeme cítit se dobře. A všichni děláme to, co si myslíme, že nás dovede k tomu, cítit se lépe.

Jen ne vždy je ta cesta, způsob, který volíme ve výsledku příjemná nám, natož našemu okolí.

Mnohým klientům, členům rodiny i ošetřujícím by pomohlo pochopení souvislostí. Pomohlo by jim zabývat se sebeláskou, sobectvím, pochopením, co za poselství přináší stav blízké osoby ošetřujícím osobám a především osobě samotné atd. Následně je snazší udělat konkrétní rozhodnutí.

Pochopení přináší úlevu a nový směr. Radost a klid.

A proč píši právě o důchodcích?! Protože je to skvělé téma k zamyšlení. Je to alarmující! Jejich stav psychický a fyzický je odrazem nás všech. A naopak my jsme odrazem jich. V dobrém i špatném slova smyslu.

Můžeme důchodce zavřít do důchoďáků a nevšímat si toho, co se s nimi děje. Věřit tomu, že tohle je téma, které se nás ještě dlouho netýká. Jenže ono se nás týká každý den. 

To, jak žijeme dnes, tak si tvoříme život za padesát let.

Znáte to například s učením. Byl daný termín zkoušky. Mnoho z nás odsouvalo učení na později. Ještě je přeci dost času. A najednou bylo dva týdny do zkoušky. To začal stres, ale ještě byl čas. Pak byl týden do zkoušky a leckdo z nás se chytal za hlavu, že se měl začít učit dříve. A reálně nešlo naučit se vše. A už vůbec to nešlo v klídku a pohodičce. Ano, většina z nás to nějak zvládla. Ale!

To je právě to – nějak – nějak jsme to zvládli.

Už to nechci zvládat nějak. A být na tom jako mnoho z našich důchodců. Chci a tvořím si svůj důchod tady a teď. Dnes a nyní. Pracuji na sobě. Přijímám odpovědnost za svůj život teď. Postupně řeším vše, co přichází hned. Neodsouvám to na později. Přestala jsem se potlačovat. Vnímám své pocity a dávám jim prostor. Stejně tak respektuji pocity druhých.

Již není potřeba bojovat. Odvádět pozornost. Lhát sobě či druhým. Není potřeba se bát. S každou další upřímností vidím, jak je to osvobozující. Být pravdivá. Být svá. Pak energie tělem proudí, nestagnuje. Tělo si zachovává zdraví. Mozek bdělost. A Duše radost.

Výzva! Přijmi výzvu a měj život ve svých rukou. Ať se ti děje cokoli, přestaň ukazovat prstem na druhého, na systém, na genetiku, na zdravotnictví, na úředníky, na souseda, na cokoli. Odpusť jim. Odpusť sobě. Žij v míru a radosti.

O čem je VESMÍR? Ve-smír! Žít ve smíru!

Pojďme žít Ve Smíru se sebou i s Vesmírem.

S Láskou a Radostí,

Pavlína

SPOJENÍ

SPOJENÍ

Víkend jsme s mužem věnovali poznávání vědomého milování v praxi a já dnes hluboce cítím, jak mě to ovlivnilo na nejedné úrovni. Až jsem se podivila, co se děje.

V knize Vědomé milování Diana Richardson píše: „Pomalý sex jako přístup vede k určité formě duchovního svazku, který naplňuje hlubokou lidskou potřebu spojení a vytváří v páru pozitivní omlazující energii, jez se následně přelévá do komunity. Pomalý sex pro nás – pro svazek muže a ženy – představuje jedinou životaschopnou cestu vpřed k vytvoření láskyplné a udržitelné lidskosti. Je to mocný nástroj k dosažení míru v sobě i ve světě.“

Představovala jsem si, že mé léčení skrze pomalý sex bude probíhat v tom daném okamžiku, zatímco jsem netušila, že se to může dít postupně v následujících dnech. A teď je to tu.

Pocítila jsem velikou touhu po spojení s okolním světem.

Ano, ta touha navazuje na moje dlouhodobé sny, přání a plány. Ale nyní to volání zesílilo. Moje srdce chce činy. Pocítila jsem jeho smutek z odloučení. Nesnažila jsem se to potlačit. Dala jsem prostor smutku, který se dral na povrch. Pozorovala jsem ho a nechala jsem na sebe působit jeho poselství.

Když se nebráním čemukoli, co je ve mně, dějí se zázraky.

A tak mi za chvíli napsala jedna holčička ze vsi. Během chvíle jsme se domluvily a ona s kamarádkami přišla za mnou a kobylami. Pomohly mi vykydat a mé srdce plesalo radostí, že hned je tu spojení s dalšími bytostmi, které se dá rozvíjet.

Na nic nejsem sama, pokud vyšlu do vesmíru zprávu, že si přeji spojení. Vesmír to v tu ránu propojí. A stejně tak si moc přeji propojit se více s mými blízkými i s lidmi ze svého okolí, bydliště, okolních vesnic. Moje velké přání je propojit různé věkové kategorie. Osamělé důchodce, děti i produktivní část populace. A přeji si to dělat doma.

Není třeba zachraňovat děti v Africe, Afganistánu nebo třeba lidi na druhém konci republiky. Je třeba žít tady a teď a také doma!

Spojení!

Jsem již vyléčená ze zachraňování lidí i tady doma. Jediný koho mohu zachránit jsem já. Spojení s druhými je úplně jiná hodnota. Jiná energie. Jiný záměr.

A proč my lidé tak rádi zachraňujeme druhé? Řešíme, co by měli nebo neměli dělat?! Podle výzkumu je vnitřní motivací sociálních pracovníků pro volbu tohoto povolání prý velmi často syndrom odmítnutého dítěte. Protože tito lidé v dětství nedostali lásku, kterou potřebovali, snaží se pomáhat jiným, aby takto zprostředkovaně dostali, co jim chybí. Tedy pochvalu, uznání, dobrý pocit, lásku.

Ale netýká se to jen sociálních pracovníků. Týká se to nás všech. Kdo z nás v dětství dostal vše, co opravdu potřeboval? A kdo z nás nebyl přímo či nepřímo učen programům ukřivděnosti, bolesti, zloby, odmítnutí sebe i druhých, když jsem nebyli hodná holka, hodný kluk?!

Kdo z nás byl učen a podporován v přímé komunikaci, vyjadřování opravdových citů?! 

Dnes je tomu jinak. Máme sílu i nástroje na změnu svých postojů i vyjadřování. Záleží jen na nás, co vše s tím uděláme.

Já za sebe přeji si spojení nás, tak skvělých a báječných bytostí, lidí. Každý něco umí a každý má své zkušenosti. Miluji sdílení části života s důchodci. Ať jsou více či méně vědomí, ať jsou zdraví nebo třeba postiženi stařeckou demencí jsou na jisté rovině vždy moudří. A je na nás kolik z jejich moudrosti dokážeme vnímat.

Baví mě sdílet s nimi sebe, čerpat od nich. A společně tvořit lepší náladu, lepší pohled na svět i smrt.

Baví mě všechna ta spojení. A hned teď jdu zas udělat další čin, který mě přiblíží k mému přání!

Přeji nám všem dobré činy! 😉

Pavlína

STOP ZNÁSILŇOVÁNÍ SEBE

STOP ZNÁSILŇOVÁNÍ SEBE

Dobrý krásný den!

A takový je, i když je plný slz. Slz bolavých, očistných a radostných.

A jak proces pokračuje, odkrývám sama před sebou další vrstvu ze své minulosti. Přemýšlím o svých vzorech ve vztazích, v práci, v životě, i v sexu. Myšlenky se mi točí kolem toho posledního tématu. Připravuji se udělat určitou změnu ve svém přístupu k sobě, k partnerovi, k intimitě jako takové

A jak si tak o tom přemýšlím vidím vzorec „HODNÁ HOLKA“, „POSLUŠNÁ HOLKA“

Cítím strach. Cítím podvolení. Cítím nucené odevzdání. Vědomí, že je bezpečnější pro záchranu života, souhlasit s tím, co chce muž. Vidím vyhaslé oči. Nebojující tělo. Poslušná holka. Bolí to. Jsou to pocity z minulých životů. A uvědomuji si, že toto již nemusím opakovat. Že mohu se postavit za to, co chci a mohu říci, co nechci. Nemusím se podvolovat tomu, co chce muž nebo tomu, co si myslím, že on chce.

Může to vypadat tak banálně. Řeknete si: „To je přeci jasný, že si může a má říci, co chce a nejít do toho, co ne.“ To je přeci jasný!!! Ano, spousta věcí je nám jasných, když je to teorie a ještě více jasných, když se to týká druhých lidí. Jenže pak dojde na nás a na realitu. A najednou vidíme, že znovu a znovu opakujeme vzorec, ve kterém nám není dobře.

Pak přijde moment, kdy se přestaneme ohánět teorií a otevíráme se praxi. V ten moment to chce velkou odvahu. Ale jakmile vykročíme, jsme v procesu, je to veliká úleva. Je to jako když vymáčknete beďara. Než to praskne, bolí to. Pak se to vyvalí ven a následuje úleva.

Někdy se ptáme: „Proč jsem to neudělala dřív?!“

A ranka po beďaru i v srdci se zahojí.

Mně se teď valí bolest z násilí. Z násilí páchaného na sobě. Skrze sebe. Svůj tichý, vědomý i podvědomý souhlas. A také z násilí na mě páchaném. Momentálně je to téma postelových scén.

A jak si tak prožívám mé vnitřní pochody, stáčí se myšlenky k znásilnění. K mému, i mé kamarádky. A také k násilí, které zažívá mnoho různých žen a možná i mužů.

Definici toho, co je násilí, má každý z nás pravděpodobně trochu jinou. Nejde mi o definici. Ani o hledání viníků. Viníci jsme všichni stejně jako oběti. Zároveň jsme krásné, svobodné a tvořivé bytosti.

Co s tím teď?! A jak je to s naším sexem?!

Zaprvé, mě pomohlo uznat pocítěné násilí. Své i od druhého člověka. Obecně se ví, že oběti zažívající násilí především ze strany blízkých lidí, ať se to týká jakéhokoli násilí, mají tendenci násilníky obhajovat a omlouvat, snižovat význam a dopad násilí, myslet si, že si to zasloužili.

Já už si v tomto životě prošla zpracováním hrubého zážitku, který se mi stal. Prošla jsem odpuštěním sama sobě, že jsem se neochránila, že jsem se na tom podílela, že jsem to nezastavila, že jsem tomu dala na různých rovinách souhlas. Prošla jsem odpuštěním muži, který mi to udělal. Prošla jsem pochopením souvislostí. Atd. S touto situací jsem již smířená natolik, že kdyby se přede mnou objevil ten muž, mohu s ním o tom otevřeně a bez emocí mluvit.

Jenže! Víte, co je větší „zlo“?

Ty plíživé jemnější situace. Kdy žena muži podrží. Jednou, dvakrát a pak znova a znova. Necítí se dobře. Sama je zmatená. Sex měla ráda nebo stále má, ale bolí ji to, nejsou ji příjemné některé pohyby, energie, způsoby zacházení, dotyky, spojení. A přesto vše „to“ dělá. Podílí se na tvoření násilí sama na sobě. Zdánlivě nevelkého. Jenže ono se to kupí. Srdce i tělo se uzavírá. A o to více je to nepříjemné.

Stává se, že žena dostane zánět močového měchýře či přijde vaginální výtok. Také vagína tzv. „nemaže“. Proč by taky mazala, když se jí to nelíbí. Bolest. Pálení. Po takovém sexu chodí žena jako (promiňte mi ten výraz) namrdaná kačena. Bohužel to není „jako“.

S tím vším může souviset bolestivá menstruace. Či jiné příznaky, kdy k nám tělo mluví. A snaží se upozornit, že jdeme proti sobě. Znám ženy, které se opakovaně léčí se záněty a opakovaně pokračují ve styku, který jim není příjemný. Jakoby to byla davová hypnóza.

Ženy pokračují v potlačování sebe. Muži pokračují v uspokojování sebe bez povšimnutí, že to jejich ženám není příjemné. A toto ani v nejmenším není psaní proti mužům. Ženy a muži, my všichni jsme v tom stejně namočení. A dokud my ženy nezměníme přístup k sobě, muži ho k nám také nezmění.

Celým tím dnešním psaním se chci dostat k sobě, i k vám. K tomu, že můžeme prožívat náš sex jinak. Můžeme se otevřít novým rovinám. Můžeme se přestat potlačovat. Můžeme si dopřát něhu a lásku. Můžeme si dopřát muže, kteří to s námi budou sdílet.

Ještě jednou! Bolest při milování NENÍ NORMÁLNÍ. Dnes jsem četla poznámku Anny Kohutové, výborné porodní báby, která píše:

„Neučte se žít s bolestí v těhotenství. Ta do tak požehnaného období nepatří.“

Bolest v těhotenství není normální. Nezvykejte si na ni. Stejně tak si nezvykejte na bolest pod peřinou. Místo toho začněte řešit to, proč je bolest přítomná. Na co vás upozorňuje?! A také s tím něco udělejte. Za cenu jakýchkoli změn. Třeba i partnera. Dříve než změníte partnera, začněte pracovat na sobě. To je klíč ke všem zlepšením.

Mně se toto dnes a denně osvědčuje. Vnímám partnera, ale nesoustředím se na jeho změnu. Soustředím se na změnu svoji a jako zázrakem přichází proměna i partnera, na které si pracuje on sám. Dělá mi to velikou radost. A cítím vděčnost. Za každý můj, jeho i náš společný krok.

To, co jsem si roky hluboko v nitru přála, je tu. Je to dlouhá cesta. Cesta seberozvoje. Otvírání srdce. Přijímání výzev.

A především vlastní aktivity. Také chyb a kroků vedle.

Ale to vše k životu patří. Nikdo za nás nic neudělá. Léčitelé vám pomohou na chvíli. Jenže pak se vše vrací do starých kolejí. Práce sama na sobě. Používání nástrojů sama za sebe to je to, co nám dává svobodu. Umět pracovat sám/sama se sebou. Stát se mistrem. Neznamená to být v tom sama, je dobré i potřebné mít pomocníky na cestě, ale ta pomoc zvenčí není cíl. Cíl je umět pracovat sama se sebou.

Tak pokud nato máte chuť a chce se vám do toho se mnou, brzy vypíši akci, kde s tím můžeme společně pohnout.

Přeji vám krásnou dnešní rovnodennost a zítřejší úplněk ve znamení vah.

S Láskou,

Pavlína

 

 

JAK SI SE MNOU PROMLUVILO MÉ TĚLO

JAK SI SE MNOU PROMLUVILO MÉ TĚLO

LOKET

Tak jsem si minulou středu nabila na ledu!
Odkládám vidle a na zemi jsem hnedle.
Padám, nohy letí vzhůru,
otázkou je, zda-li živá nebo mrtvá budu!

Padám loktem na zmrazek,
po hlavě mě něžně hladí dřevěný klacek.
Ležím tu na zemi,
jak blízká najednou je mi.
Svíjím se bolestí lokte,
to asi brňavka řekla: „KOKOTE!“

Svíjím se dál,
cítím se jako žebrákův král.
Myšlenky létají jako sršni,
prosím bolest: „Prchni!“

Nedýchám, bráním se jí,
až pochopím: „Jinak to nejde!
Dobrá! Ať tedy do mě vejde!“

Začínám dýchat a bolesti uvolňuji cestu,
a je to jako když jedete volně v noci ve velkoměstu.
Silnice široká, cesta je jen vaše,
cítíte spojení, že vše je moje, tvoje, naše.

A proč že jsem upadla?!
No nejde o nehodu dopravního letadla.
Šlo o srážku srdce a mé mysli.
Kdy tělo řeklo: „Nemysli!“

Pomyslela jsem si zlobně: „Ta moje kobyla, zase se schovává!“
A v ten moment položilo mě to na záda.

Postupně s bolestí žaludku, zimnicí a závratí jsem si povídala, až jsem všechny ty zprávy pochopila.

Vždyť žaludek mi říká: „Nemůžu to strávit.“ „Chci to vy-Zvrátit.“

Povídám si o tom všem s kamarádkou a přichází první myšlenka. Vím, kterého člověka a situace se to týká. Vždyť jsem hodinu před tím pádem něco prožila. A rozhodla se nereagovat. Pak se zlobím na Monču (kobylu), že se schovává!

Na koho, že se to zlobím?!?!

Dál si povídáme a já si při tom mažu naražený loket mastí – AHA! LOKET!
K čemu slouží loket?! Probojovat se, vytvořit si svůj prostor.

A já se rozhodla stáhnout lokty. Nechtěla jsem se v tom ňimrat. Ale ono to není ani o nimrání, ani o boji. Je žádoucí se projevit. Není třeba bojovat ani se příliš rozpatlávat, snažit se něco dlouhosáhle vysvětlit. Stačí říci své. S klidem a jasností.

Při každém dalším uvědomění souvislostí se mi ulevovalo. Odešla dvoudenní nevolnost, loket se zklidnil, i ostatní natlučené části se radovaly. Celý pád dostal hluboký smysl.

Vše si tvoříme sami. Ano, mohla jsem tomu předejít, ale nemohla. Dělám to nejlepší, co mohu. A děkuji sobě i tělu, že tato zkušenost byla tak mírná. Žádná zlomená ruka nebo něco jiného. Mám ze zprávy mého těla velikou radost. Stále nám pomáhá, vysílá signály. Jemňounké, jemné, hrubší, hrubé. A je na nás, kdy to zachytíme a jak s tím naložíme. Není to blbé tělo! Které se porouchá jen tak. Kdoví jak. Vlivem nehody, virů, genetiky nebo čehokoli zvenčí. To je až druhotná vlna. První je v nás, v naší psychice a duši. Kdo, ji slyší, má zaděláno!! Zaděláno na zdraví!

Na zdraví!!

🙂

Pavlína

PEČUJME O SEBE

PEČUJME O SEBE

Kamarádka mi píše: „Tvoje otevřenost je dar, se kterým se učíš pracovat.“ Uff. Občas bych se přetrhla za tu svou otevřenost. Někdy mám potřebu sdílet úplně vše, co se ve mně děje. Jako každý dar, i tento je boží a zároveň se s ním dá vše zkomplikovat. Nic není chyba, vše je zkušenost. Ale i tak nás někdy ty zkušenosti mohou mrzet. Jenže kde je ta hranice?! Kde je hranice mezi sdílením a nesdílením. Co je komunikace a co je blití myšlenek ven? Jasně! CIT MI UKÁŽE, kde je ta hranice. Jenže pod světlem je největší tma. U druhých to vidíme jasně. Ale u nás samotných?! A právě proto mi pomáhá mluvit o svých pocitech s druhými. Protože už samotné vyslovení nahlas, mi dává moji vlastní zpětnou vazbu a pak cítím, vidím a slyším reakci druhého. Díky tomu snáze vidím sebe. Je to má forma péče o sebe. Naciťovat se, přemýšlet, mluvit, třeba i brečet a uvolňovat, až do okamžiku celkového pochopení, kdy přichází úleva, mír, klid a radost!

Přemítám si o tom všem a směji se nad větou: „Moc přemýšlíš,“ kterou jsem dnes byla častována. Nejprve jsem se jí vnitřně bránila. Avšak později jsem byla vedena uznat, že to byla pravda v dané chvíli. Moc přemýšlení schovává většinou nebo snad vždy strach. A já se zasekla na staré zkušenosti. Dloubala jsem se v minulosti a nechala jsem tím ovlivnit svoje utváření budoucnosti. Bylo to velmi skryté. Vůbec jsem to neviděla. Jdu ještě za to. Co se stalo, než jsem tomu propadla? Byl tu moment, kdy jsem odkládala péči o sebe. Až ni uniklo tolik energie, že mě přemohl podvědomý strach a uvelebil se u mě smutek. Z toho celého pro mne plyne důležitost péče o sebe. Znovu a znovu mít sebe na prvním místě! Mít k sobě Lásku a Péči! A mít ji hodně. Protože čím víc se opečuji v pravý okamžik, tím více mám energie a nemohou na mě podvědomé strachy a programy.

S Láskou a péčí do peřin přeji nám všem Lásku a péči nejen do peřin,

Pavlína

CO MI POMÁHÁ DOSTAT SE K SOBĚ?

CO MI POMÁHÁ DOSTAT SE K SOBĚ?

Co dělám, když mi není dobře?

Pomáhá mi nedělat nic. Vše pustit a jen být. Být v sobě. Být pozorovatel.

Pomáhá mi dělat drobnosti, které mě uvolní (např. procházka, západ Slunce, výlet mimo domov – změna energií).

Pomáhá mi mluvit o svých pocitech s lidmi, kteří mi jsou blízcí a vím, že mě vyslechnou.

Pomáhá mi jít k terapeutovi. I když si se spoustou věcí poradím sama, je fascinující, jak přítomnost druhého člověka vše zviditelní a projasní.

Pomáhá mi pustit se do nových věcí. Jít a udělat něco, co pro mě není běžnou rutinou.

A hodně mi pomohlo a pomáhá začít dělat věci, které dlouho odkládám!

Například jsem odkládala šití, malování a jinou tvořivou činnost. Základ mého odkládání bylo přesvědčení, že to neumím a nejsem kreativní. Nyní stačilo začít to dělat. Nelitovat případně „vyplácaného“ materiálu a ejhle, ono to jde. Najednou se zdá, že jsem i kreativní. Přineslo mi to daleko víc. Přineslo mi to naplnění. Přineslo mi to klid a radost. Přineslo mi to poznání, že je lež, že nevím, co dělat dál. Protože já to vím. Jen jsem to nedělala. Odkládala jsem to na POTOM. AŽ….

Vše, co mi pomáhá, jsou snadno dostupné věci pro každého. Pakliže se v něčem plácáte, nečekejte až se to vyřeší, nezavírejte před tím oči. Necpěte se čokoládou nebo to přestaňte zapíjet vínem. Začněte jednat. Začněte se sami sebe ptát: „Kudy vede moje cesta?“ První, co vám přijde na mysl, jděte a udělejte. Ať to vypadá jako sebevětší pitomost nebo nereálnost. Já už dříve začala dělat jednu věc. V minulosti jsem nasekala různé chyby. V průběhu života jsem se k nim vracela v myšlenkách. Pořád se to vracelo. Jednoho dne jsem se pustila do očisty otvíráním starých záležitostí. Tuhle jsem napsala dopis. Tamhle jsem se sešla s člověkem a vyříkala si to s ním. Některé záležitosti nebylo třeba řešit fyzicky s konkrétním člověkem, ale pomohlo mi, že jsem o tom promluvila s někým jiným. Že jsem to vytáhla na světlo. Přestala jsem to honit jen v sobě a řekla to nahlas, tak abych mohla slyšet názor z venku. A třeba uvidět, že je to hovadina nebo naopak tomu dala odpovídající váhu.

Pustit minulost je pro mě součástí procesu získání nové budoucnosti. Být tady a teď a odšmikat všechny ty nitě. Uzdravit to. Propustit to. Tento proces mi vrátil mnoho energie. Nic mě nenutí zabývat se starým. Díky tomu mi nenaskakuje strach z budoucna.

Pomáhá mi komunikace. Komunikace je lék. Komunikace sama se sebou i okolím. Pravdivě vyjevit, co si myslím a co cítím. A respektovat to, jak to mají druzí. Čím více komunikuji pravdivě, tím více jsem nadšená ze sebe i ze zpětné vazby. Né vždy je to jednoduché. Často je to se slzami všech zúčastněných stran. Vždy je to léčivé. Né vždy je vše pochopeno hned. Ale čas pomáhá nám všem.

Děkuji za sdílení s Vámi!

S Láskou,

Pavlína