Author Archives: Pavlína Koubková

DALŠÍ KROK SAMA K SOBĚ

DALŠÍ KROK SAMA K SOBĚ

Žiji to, o čem tu píši. A tak jsem si včera splnila jeden z mých mnoha snů. Po mnohaletém odhodlávání a snění jsem vyrazila s kobylami na trek dál než za humna, kde to známe.

Ušly jsme přes 40 km. Já šla s holkami samochodky celou trasu, kromě asi 3 km, kdy jsme se proběhly cvalem.

   

Prožitek je nepopsatelný.

Totální vyčištění hlavy.
Totální uzemnění.
Totální přítomnost v těle.

Před cestou jsem telefonovala s bývalým přítelem. Po tom telefonátu mi přišla zpráva: „Pavlínko, díky za zpětnou vazbu :-)… Na oplátku ti napíšu a doufám, že se na mě nebudeš zlobit…. Tvoje jednotlivé příspěvky na fb mají hloubku a jsou super. Nicméně ale jako komplex, vše dohromady jsou to sračky a ty se v tom plácáš. Chceš rodinu, tak si ji dovol mít… Bůh nebo nevím, jak to nazývat, ti chce dát dítě… do STABILITY. Můžu se mýlit samozřejmě, ale cítím, že až budeš stálá a taky vystoupíš ze své zóny, tak se budou dít věci. 🙂 pěkný den přeji :-)“

Popravdě mě při čtení té zprávy nakrklo to slovo „sračky“. I když jsem často sprostá, i když jsem ochotná nad vším tím popřemýšlet, nadzvedlo mě, že dostávám zpětnou vazbu, o kterou jsem nežádala. Nebo ani ne tak tohle. Možná spíše to, že ten člověk střílí šípem do mne, protože ukazovat prstem na druhé je snažší, než odkrýt rány své vlastní.

Ale moje těšení se na plnění si svého snu, bylo tak veliké, že jsem to nechala být.

A stalo se to, že po návratu domů, se mi ten muž znovu připomněl jinou zprávou a já si uvědomila, že jsem se tak soustředila na sebe, že jsem všechny ty emoce, pocity a myšlenky úplně pustila a nemám potřebu se tím zabývat. 😀

Velmi mě to potěšilo. Kam směrujeme svoji pozornost, tam jde energie. Má pozornost směrovala ke mně, kobylám a Mili. A já s údivem pozorovala, kolik mají kobyly i Mili energie po 20 km. Očekávala jsem, že je utahám. Místo toho na zpáteční cestě zrychlovaly a byly plné elánu. I já jsem na tom byla stejně.

Plná energie.

Pořád ji v sobě mám. Tělo je nadšené. A já se těším na další cestu, jen co se mi zahojí puchýře. 😀

Pavlína

CESTA K RODOVÝM KOŘENŮM

CESTA K RODOVÝM KOŘENŮM

Dnes navečer jsme se vrátily z expedice do rodiště mojí mámy. Doma nás přivítaly kobyly, jenž za těch pár dní přibraly tolik, že obě vypadají býti chvilku před porodem. Dům už několik týdnů opatrují myši, ani nyní nezklamaly.

Vrátila jsem se domů zpět s mnoha přebytečnými věcmi. Už když jsem balila, tušila jsem, že skoro vše z toho, co vezu, nepoužiji. Jako např. počítač. Bláhově jsem si myslela, že stihnu každý den psát posty na blog. Podařilo se mi přečíst alespoň tři strany z jedné ze dvou zabalených knih.

Z čeho mám velikou radost je to, že jsem s sebou vezla šátky na rebozo masáž a rituál zavinování kostí. Myslela jsem si, že to nakonec bude dalších x zbytečných věcí navíc. Ale povídání s mamky sestřenicí, nálada i síly se sešly tak, že jsem jí udělala zkrácenou masáž i rituál. I přes takovou rychlovku to mělo na nás všechny velký vliv.

Znova a znova s pokorou a radostí obdivuji, jak jsou energie neomylné.

Jak jsou neomylné myšlenky a pocity, které v mžiku obdržíme a hlava by měla tendenci to shodit. Jenže když se necháš vést a vyslovíš to, druhý to doplní a ono to vše DÁVÁ SMYSL! A tak ležící zakuklená Boženka měla možnost nasát energii, kterou potřebovala. Kterou potřebujeme všichni. A to být u sebe. Být v sobě. Být v klidu. Být v ženské energii – dovolit si přijímat.

Během naší cesty jsme s mojí mámou objevily několik nových informací o rodinných souvislostech, vytáhly jsme pár kostlivců a našly i drahokamy. Od 87leté máminy tety jsem si vyslechla mnoho příběhů naší rodiny i rodin jiných.

Ty mnohé (často zbytečné) mezilidské tragédie mě zasáhly a já si z toho odnesla hluboký pocit pohnutí, jak jsou mezilidské vztahy velice křehkou záležitostí. A že je třeba o ně s co největším citem pečovat.

Závěrem vás chci pošťouchnout.

Pokud, kterýkoli starší či starý váš příbuzný žije, sejděte se s ním. Až tihle lidé odejdou, odnesou si s sebou mnoho moudra i informací, které jinde nezískáte.

Jako např. já jsem teď měla možnost pochopit s kým v rodině a hlavně jak souvisí moje malé křečové žíly. Když mi bylo 15, 16, 17 braly mě v noci silné křeče v lýtkách. Pak se křeče postupně vytratily, ale zůstaly mi naběhlé žíly. Mám to spíše symbolické, ale jsou tam.

Věděla jsem, že máminy táta křečové žíly měl, ale podrobnosti se ke mně dostaly až nyní. Dědovo starší bratr dostal dům a děda jakožto mladší syn byl poslán na vojenskou školu. Prý ať se o něj postará armáda. Děda tam nastoupil v patnácti. Výcvik byl hodně drsný. Kluci mnoho hodin stály v pozoru za slunce i za deště. A děda si tam kolem šestnácti sedmnácti let uhnal křečové žily. Nešel tam ze své vůle. Dokážu si přestavit, jak se mohl cítit. 

Křeče jsou odrazem vnitřního napětí. Bolesti a vzteku, které nesmějí být projeveny.

Děda to projevit nesměl. Já v sobě jako dospívající měla také mnoho bolesti a vzteku. Něco z toho jsem jako dítě projevovala, ale pochopena jsem nebyla. Takže ve výsledku jsem si to nesla v sobě. Až se to transformovalo skrze noční křeče v lýtkách. Zajímavé je, že jsem mnoho let křeče neměla. A dnes chvíli po návratu domů mě chytla křeč do lýtka. S jistotou vím, že mě má duše přes tělo upozornila, abych si tuto souvislost a spojení s dědou připomněla. I to, že tohle všechno může odejít, když byla souvislost pochopena.

Mějte krásná setkání!

Pavlína

PRÝ ŽE, RÝŽE, PÍŠU SMUTNÉ VĚCI

PRÝ ŽE, RÝŽE, PÍŠU SMUTNÉ VĚCI

Po předchozím příspěvku jsem potkala kamarádku a ona povídá: „Když píšeš ty smutné věci, měla jsem chuť tě obejmout.“

„Aha! Já píšu smutné věci?! Takhle jsem to nemyslela. Mně je dobře. I když je mi blbě! Vidím kolem sebe lidi, co se cítí občas, jindy často sami. Bez ohledu na to, zda-li žijí sami, mají rodinu, partnera, žijí na vesnici nebo ve městě. Já se taky někdy cítím sama, i když vím, že nejsem. A nejvíc mi pomůže, když to s někým sdílím. Nejvíc pomůže, když mi ten druhý řekne, že se taky cítí někdy sám. Pak zaprvé vím, že v tom nejsem sama 😀 a hned se ten pocit rozpouští. A zadruhé si okamžitě uvědomím, jak je to zbytečné a že si mohu vybrat ze škály mnoha jiných pocitů a pohledů na věc. Právě proto píšu o tom, že mi není pořád jenom hej.“

Abyste věděli, že v tom nejste sami. Abychom si o tom mohli povídat, a taky se tomu zasmát. 

Pavlína

CO KDYBYCH PUSTILA SEBE Z VODÍTKA?

CO KDYBYCH PUSTILA SEBE Z VODÍTKA?

Někdy se sebe ptát, zda-li se v těch věcech moc pitvám?

Vím, kterých lidí se zeptat, aby mi odpověděli, že jo!!!

Vím, kterých lidí se zeptat, aby mi odpověděli, že je to tak naprosto v pořádku a jen ať se pitvám! 😀

No! (Povzdech.) 🙂 A pak jdu po ulici a potkám ženu důchodového věku. Ženu, kterou jsem svého času měla za takovou náhradní mámu. Ještě před tím setkáním si v sobě prožívám nahromaděné emoce a teď je tu ona. Mám chuť zhroutit se jí do náruče a rozplakat se na celé kolo. Objímám ji, ale nehroutím se. „Ona i lidé kolem by to nepochopili,“ jede mi hlavou. A tak se držím. Přeci to zvládnu jako jindy.

Co by se stalo, kdybych to vážně pustila?! (Směji se.) Jak by se asi tvářila ta žena? Jak by se tvářili ti kolem? Jak mě by se ulevilo? Vím, že kdybych dala volný průchod svým emocím, tak by to v ten moment byla síla.

Možná, pravděpodobně určitě by si někteří mysleli, že se stalo něco hodně vážného. A ono stalo. V mém srdci je bolest. Taková jako když dítě spadne, odře si koleno a brečí na plné kolo. Dospělí se leknou a běží zjistit, co za pohromu se stalo. Ale jakmile zjistí, že je to „jen“ odřené koleno, často říkají (především starší generace nebo nevědomí rodiče): „To nic není! To je JEN odřené koleno!“ Jenže to dítě to BOLÍ! Tak moc to bolí. A ono to potřebuje nechat vyjít ven. Když se tak stane, tělo i srdce se uvolní a bolest je za chvíli pryč.

Naopak, když se dítě naučí zatnout, přestat brečet bez volného průchodu emocí, tak se ta bolest uzavře uvnitř. S přibývajícími roky je tam těch bolestí víc a víc, až se srdce uzavře a my se naučíme mít masky a postoje. Naučíme se vše možné, jen neumíme být sami sebou.

Co kdybychom se stali otevřeným prostorem? Co kdybychom vyjevovali o sobě, o svých radostech, ale i bolestech třeba jen o deset procent víc než doposud? Co vše by to mohlo vynést napovrch? Co vše by se mohlo změnit? Čím vším můžeme být?

Já si nechávám otevřený prostor výzvy na příště, až mi zas bude ouvej. Až se budu chtět projevit, tak jak není obvyklé. Dovolím si aspoň o deset procent víc než uznám za vhodné. Třeba se zhroutím někomu novému do náručí! A pokud to budete právě vy, tak už víte, co se děje! 😀

Pavlína

LÁSKA, ROMANTIKA A ŽRÁDLO

LÁSKA, ROMANTIKA A ŽRÁDLO

Všechno je relativní a ničemu na internetu nevěřte zcela. Cokoli může se jevit dokonalé nebo jednoduché, věřte, že tomu tak není. Já napsala o mé Lásce k muži a leckomu mohlo by se zdát, že se mám jen skvěle. Ale kolik práce na sobě je předtím, přitom a potom, to už vidí jen málokdo. I to, jak je ten vztah nedokonalý a jak dostávám po hubě… 😀 I když jsem za to velmi vděčná, často je to dost náročné.

Jako třeba včera. Vstávala jsem brzo ráno, připravovala věci než přijedou kluci řemeslníci, celý den se něco dělo. Za poslední dobu jsme s Michalem byli spolu velmi málo času a já se na něj moc těšila. Řekl, že přijede navečer. Vycházelo vše skvěle. Kluci práci skončili ve čtyři. Já zadělala na lívance s romantickou představou, že si je s Michalem upečeme večer na ohni. Chvíli na to přijela kamarádka s rodinou, společně jsme přivedli kobyly z výběhu a celá tahle partička odjela domů. Blížila se sedmá hodina, kdy měl přijet Michal. Unavená stojící nad vykynutými lívanci jsem se rozhodla rozdělat oheň a pomalu jsem upouštěla od své romantické představy. Pekla jsem lívance, čas běžel, Michal nikde a já cítila smutek. Vlastně to nebyl ani smutek, bylo to takové nic. Rezignace. Lívance byly dopečeny. A ještě čekalo těsto na vegan karbanátky a cuketa. Upekla jsem i tohle všechno a říkala si, že se případně druhý den podělím s někým ze sousedů.

Bylo asi devět, když jsem objevila na telefonu zmeškaný hovor v půl osmé a půl deváté. Zavolali jsme si a já se dověděla, že je Michal ve Strakonicích. Až když přijel, mi vysvětlil, že tam dělal ještě odečty elektriky, o které ho požádal nadřízený ráno, aby to bylo hotové před uzávěrkou tohoto turnusu. „Fajn, ale proč si mi to neřekl dopředu?“ ptala jsem se.

Michal si za mnou vlezl do vany, povídali jsme si tam. Pokračovala jsem: „Přemýšlím tu na tím, co dělám špatně, co přehlížím, že se mi opakuje tahle situace. Když muže chci, tak mi uniká…“ Leželi jsme ve vaně a já cítila, že jindy přítomné vzrušení a otevřenost v této situaci, je pro mě pryč. Srdce bylo těžké jako olovo, tělo totálně uzavřené. V ten moment jsem si dokázala představit, že když takováto zklamání zažívají lidé v manželství třeba 30 let, pak v pokročilém věku, jsou si totálně vzdálení. Jenže já už to chci žít jinak a tak jsem z toho hledala cestu ven. Bylo mi jasné, že je třeba mluvit. Tak povídám: „Cítím, že mám úplně zavřené srdce i tělo.“ Už jen toto vyjádření mě uvolnilo a byla jsem schopná se usmát. Ještě jsem něco dodala a Michal také řekl své..a mě v ten moment docvaklo, co se děje.

Ta situace nebyla natolik závažná, abych se cítila, jak jsem se cítila. Věděla jsem hlavou, že to není adekvátní reakce.

Jenže tady šlo o víc.

Zaprvé to vytáhlo na povrch vztah s tátou a s ním spojená zklamání. Znovu a znovu v dětství zažívaná zklamání z nenaplněných přání, blízkosti, znovu a znovu zraněné srdce, které to jednoho dne vzdalo a uzavřelo se. A protože tahle energie běží jako program v mém srdci dál, tak se opakují moje vztahy v tomto duchu. Protože jsem si nevytvořila program nový.

Michal mi dělá přesně to, co mé podvědomí očekává. A tak se nám v průběhu roku, kdy spolu chodíme a nechodíme vystřídal tento model několikrát. Vždy když jsem otevřela své srdce, tak mě zklamal … opakovaná zklamání vedla k tomu, že jsem to chtěla ukončit…. jenže srdce mě vrátilo zpět do lavice a řeklo, budeš tu sedět tak dlouho, dokud to nepochopíš.

Tentokrát jsem vystoupila z komfortní zóny s vědomým rozhodnutím a otevřela se tomu vztahu ještě víc. Během tří na to navazujících dní mi Michal dal třikrát pěkně zabrat a vyvrcholilo to včerejškem.

Ve výsledku je jedno, zda-li spolu budeme nebo se naše cesty rozejdou. Důležité pro mne je, že jsem včera uviděla pravdu, kterou jsem před sebou poslední měsíce schovávala. A to, že mi na něm záleží pořád stejně jako na začátku. Vím, že na něm nejsem závislá a zároveň cítím, že ho potřebuji. Přeji si, aby byl součástí mého života. Vím, že ho k ničemu nedonutím a stejně tak nemá cenu utíkat.

Přesto mám jedno eso v rukávu!! Navenek by to mohlo vypadat, že jsem v patové situaci. Že nemohu nic dělat, když se on v mých očích nehýbe z místa a znova a znova mi vypráví o své bejvalce. 😀 Co víc si může žena přát?! 😀 ….

A co že je to ESO?

Je to velmi jednoduché. Už na tom pracuji. Je to vyčistit bolesti z dětství, změnit program. V momentě přenastavení se vše hne samo. Buď nás to spojí dohromady na nových kolejích nebo každá mašina pojede již jiným směrem. Jak jednodušší to může být? Jsme naučení věci řešit zvenku, ovlivňovat nebo obviňovat druhé či odcházet…. místo toho, abychom šli dovnitř a tam se pohrabali, namazali kolečka a změnili nastavení…. pak se venek poskládá sám pro všechny zúčastněné tak nejlépe, elegantně a hladce, jak jen je to možné.

A pokud vás zajímá, kdo sežral lívance a karbanátky zatímco jsme byli ve vaně?!? Tak to byl Bruno! 😀 😀 😀

Papáááá s radostí a lehkostí,

Pavlína

OBYČEJNĚ NEOBYČEJNÁ LÁSKA

OBYČEJNĚ NEOBYČEJNÁ LÁSKA

Dříve jsem si myslela, že dobrý a kvalitní život je ten DOKONALÝ! Ve všech ohledech. A protože jsem nebyla dokonalá já, ani mé okolí, hodně jsem se trápila.

Je srandovní, jak je všechno relativní. Stačí pootočit úhel pohledu a z nedokonalých se mohou stát dokonalí a ještě velcí učitelé. A tak mě učí Láska. Láska k sobě i druhým, že dokonalost spočívá v obyčejných věcech, v obyčejných lidech, v každodenním životě. Také v tom, že jeden den je mi dobře a jiný přicházejí náročné výzvy.

V posledních dnech jsem měla možnost uvědomit si, že mě blízký a nedokonalý muž je tady a teď pro mě tou nejlepší dokonalostí. Moje vysněná představa partnera byla v určitém směru ve velmi odlišných kolejích. Sranda je, že když přijímám to, co si moje srdce přitahuje, toho, koho chce, zjišťuji, že ono mnohem lépe ví, co já potřebuji. A tak např. místo muže, který pracuje s energiemi a lítá vysoko nad zemí a bere mě tam s sebou, mám doma chlapíka, co pije pivo, jí maso a drží se pěkně nízko u země. 😀 V tom je ten vtip. Tohle je to, co já přesně potřebuji. Být ukotvena.

Mám možnost to odmítnout. A já jsem to ve vlnách dělala. Nebo to přijmout a načerpat z toho, co nejvíc pro sebe. Čímž se paradoxně nebo možná přirozeně mění i ten muž. A v momentě, kdy jsem uvolněná a přijímám, co je přede mnou, pak vidím i mnoho jeho jiných kladů, které miluji a obdivuji. Pak se ten člověk, popřípadě situace mění z depresivní a odmítané na něco překrásného a obohacujícího.

Ať nám ty změny pohledů jdou! 😉
S radostí a lehkostí,
Pavlína

Důchodcem včera, dnes a zítra

Důchodcem včera, dnes a zítra

Pracuji na částečný úvazek v oblastní charitě. Během každodenního setkávání se seniory v různém zdravotním a psychickém stavu kladu si pár otázek.

Jak lépe mohu žít, být a konat, abych si vytvořila odlišnou budoucnost než-li většina lidí, kterým poskytujeme některou ze služeb?!

Co mohou tito lidé nebo jejich příbuzní udělat na duchovní a psychické úrovni pro zlepšení své situace?

Co mohu já, tak nejlépe jak jen je možné (ne lépe) udělat pro sebe i klienty?

Kde začíná a kde končí v jakémkoli kontaktu hranice osobního prostoru, práv a potřeb ošetřovatelů, kde klientů a kde rodiny?

Všímám si, jak různé postoje vedou nebo nevedou k vyčerpání.

Jak důležité je rozvíjet pozitivně svůj osobní život, aby člověk mohl pomoci druhým z nadbytku své energie. Místo pomoci na úkor sebe a svého okolí.

A přesto všechno s každým krokem do hloubky těchto témat se mi ti důchodci vrývají pod kůži. Není každý roztomilá babička, roztomilý dědeček. Ale všichni mají jedno společné. Stejně jako jejich rodiny a i my ošetřovatelky.

Všichni v sobě máme božskou jiskru. Všichni si přejeme cítit se dobře. A všichni děláme to, co si myslíme, že nás dovede k tomu, cítit se lépe.

Jen ne vždy je ta cesta, způsob, který volíme ve výsledku příjemná nám, natož našemu okolí.

Mnohým klientům, členům rodiny i ošetřujícím by pomohlo pochopení souvislostí. Pomohlo by jim zabývat se sebeláskou, sobectvím, pochopením, co za poselství přináší stav blízké osoby ošetřujícím osobám a především osobě samotné atd. Následně je snazší udělat konkrétní rozhodnutí.

Pochopení přináší úlevu a nový směr. Radost a klid.

A proč píši právě o důchodcích?! Protože je to skvělé téma k zamyšlení. Je to alarmující! Jejich stav psychický a fyzický je odrazem nás všech. A naopak my jsme odrazem jich. V dobrém i špatném slova smyslu.

Můžeme důchodce zavřít do důchoďáků a nevšímat si toho, co se s nimi děje. Věřit tomu, že tohle je téma, které se nás ještě dlouho netýká. Jenže ono se nás týká každý den. 

To, jak žijeme dnes, tak si tvoříme život za padesát let.

Znáte to například s učením. Byl daný termín zkoušky. Mnoho z nás odsouvalo učení na později. Ještě je přeci dost času. A najednou bylo dva týdny do zkoušky. To začal stres, ale ještě byl čas. Pak byl týden do zkoušky a leckdo z nás se chytal za hlavu, že se měl začít učit dříve. A reálně nešlo naučit se vše. A už vůbec to nešlo v klídku a pohodičce. Ano, většina z nás to nějak zvládla. Ale!

To je právě to – nějak – nějak jsme to zvládli.

Už to nechci zvládat nějak. A být na tom jako mnoho z našich důchodců. Chci a tvořím si svůj důchod tady a teď. Dnes a nyní. Pracuji na sobě. Přijímám odpovědnost za svůj život teď. Postupně řeším vše, co přichází hned. Neodsouvám to na později. Přestala jsem se potlačovat. Vnímám své pocity a dávám jim prostor. Stejně tak respektuji pocity druhých.

Již není potřeba bojovat. Odvádět pozornost. Lhát sobě či druhým. Není potřeba se bát. S každou další upřímností vidím, jak je to osvobozující. Být pravdivá. Být svá. Pak energie tělem proudí, nestagnuje. Tělo si zachovává zdraví. Mozek bdělost. A Duše radost.

Výzva! Přijmi výzvu a měj život ve svých rukou. Ať se ti děje cokoli, přestaň ukazovat prstem na druhého, na systém, na genetiku, na zdravotnictví, na úředníky, na souseda, na cokoli. Odpusť jim. Odpusť sobě. Žij v míru a radosti.

O čem je VESMÍR? Ve-smír! Žít ve smíru!

Pojďme žít Ve Smíru se sebou i s Vesmírem.

S Láskou a Radostí,

Pavlína

SPOJENÍ

SPOJENÍ

Víkend jsme s mužem věnovali poznávání vědomého milování v praxi a já dnes hluboce cítím, jak mě to ovlivnilo na nejedné úrovni. Až jsem se podivila, co se děje.

V knize Vědomé milování Diana Richardson píše: „Pomalý sex jako přístup vede k určité formě duchovního svazku, který naplňuje hlubokou lidskou potřebu spojení a vytváří v páru pozitivní omlazující energii, jez se následně přelévá do komunity. Pomalý sex pro nás – pro svazek muže a ženy – představuje jedinou životaschopnou cestu vpřed k vytvoření láskyplné a udržitelné lidskosti. Je to mocný nástroj k dosažení míru v sobě i ve světě.“

Představovala jsem si, že mé léčení skrze pomalý sex bude probíhat v tom daném okamžiku, zatímco jsem netušila, že se to může dít postupně v následujících dnech. A teď je to tu.

Pocítila jsem velikou touhu po spojení s okolním světem.

Ano, ta touha navazuje na moje dlouhodobé sny, přání a plány. Ale nyní to volání zesílilo. Moje srdce chce činy. Pocítila jsem jeho smutek z odloučení. Nesnažila jsem se to potlačit. Dala jsem prostor smutku, který se dral na povrch. Pozorovala jsem ho a nechala jsem na sebe působit jeho poselství.

Když se nebráním čemukoli, co je ve mně, dějí se zázraky.

A tak mi za chvíli napsala jedna holčička ze vsi. Během chvíle jsme se domluvily a ona s kamarádkami přišla za mnou a kobylami. Pomohly mi vykydat a mé srdce plesalo radostí, že hned je tu spojení s dalšími bytostmi, které se dá rozvíjet.

Na nic nejsem sama, pokud vyšlu do vesmíru zprávu, že si přeji spojení. Vesmír to v tu ránu propojí. A stejně tak si moc přeji propojit se více s mými blízkými i s lidmi ze svého okolí, bydliště, okolních vesnic. Moje velké přání je propojit různé věkové kategorie. Osamělé důchodce, děti i produktivní část populace. A přeji si to dělat doma.

Není třeba zachraňovat děti v Africe, Afganistánu nebo třeba lidi na druhém konci republiky. Je třeba žít tady a teď a také doma!

Spojení!

Jsem již vyléčená ze zachraňování lidí i tady doma. Jediný koho mohu zachránit jsem já. Spojení s druhými je úplně jiná hodnota. Jiná energie. Jiný záměr.

A proč my lidé tak rádi zachraňujeme druhé? Řešíme, co by měli nebo neměli dělat?! Podle výzkumu je vnitřní motivací sociálních pracovníků pro volbu tohoto povolání prý velmi často syndrom odmítnutého dítěte. Protože tito lidé v dětství nedostali lásku, kterou potřebovali, snaží se pomáhat jiným, aby takto zprostředkovaně dostali, co jim chybí. Tedy pochvalu, uznání, dobrý pocit, lásku.

Ale netýká se to jen sociálních pracovníků. Týká se to nás všech. Kdo z nás v dětství dostal vše, co opravdu potřeboval? A kdo z nás nebyl přímo či nepřímo učen programům ukřivděnosti, bolesti, zloby, odmítnutí sebe i druhých, když jsem nebyli hodná holka, hodný kluk?!

Kdo z nás byl učen a podporován v přímé komunikaci, vyjadřování opravdových citů?! 

Dnes je tomu jinak. Máme sílu i nástroje na změnu svých postojů i vyjadřování. Záleží jen na nás, co vše s tím uděláme.

Já za sebe přeji si spojení nás, tak skvělých a báječných bytostí, lidí. Každý něco umí a každý má své zkušenosti. Miluji sdílení části života s důchodci. Ať jsou více či méně vědomí, ať jsou zdraví nebo třeba postiženi stařeckou demencí jsou na jisté rovině vždy moudří. A je na nás kolik z jejich moudrosti dokážeme vnímat.

Baví mě sdílet s nimi sebe, čerpat od nich. A společně tvořit lepší náladu, lepší pohled na svět i smrt.

Baví mě všechna ta spojení. A hned teď jdu zas udělat další čin, který mě přiblíží k mému přání!

Přeji nám všem dobré činy! 😉

Pavlína

STOP ZNÁSILŇOVÁNÍ SEBE

STOP ZNÁSILŇOVÁNÍ SEBE

Dobrý krásný den!

A takový je, i když je plný slz. Slz bolavých, očistných a radostných.

A jak proces pokračuje, odkrývám sama před sebou další vrstvu ze své minulosti. Přemýšlím o svých vzorech ve vztazích, v práci, v životě, i v sexu. Myšlenky se mi točí kolem toho posledního tématu. Připravuji se udělat určitou změnu ve svém přístupu k sobě, k partnerovi, k intimitě jako takové

A jak si tak o tom přemýšlím vidím vzorec „HODNÁ HOLKA“, „POSLUŠNÁ HOLKA“

Cítím strach. Cítím podvolení. Cítím nucené odevzdání. Vědomí, že je bezpečnější pro záchranu života, souhlasit s tím, co chce muž. Vidím vyhaslé oči. Nebojující tělo. Poslušná holka. Bolí to. Jsou to pocity z minulých životů. A uvědomuji si, že toto již nemusím opakovat. Že mohu se postavit za to, co chci a mohu říci, co nechci. Nemusím se podvolovat tomu, co chce muž nebo tomu, co si myslím, že on chce.

Může to vypadat tak banálně. Řeknete si: „To je přeci jasný, že si může a má říci, co chce a nejít do toho, co ne.“ To je přeci jasný!!! Ano, spousta věcí je nám jasných, když je to teorie a ještě více jasných, když se to týká druhých lidí. Jenže pak dojde na nás a na realitu. A najednou vidíme, že znovu a znovu opakujeme vzorec, ve kterém nám není dobře.

Pak přijde moment, kdy se přestaneme ohánět teorií a otevíráme se praxi. V ten moment to chce velkou odvahu. Ale jakmile vykročíme, jsme v procesu, je to veliká úleva. Je to jako když vymáčknete beďara. Než to praskne, bolí to. Pak se to vyvalí ven a následuje úleva.

Někdy se ptáme: „Proč jsem to neudělala dřív?!“

A ranka po beďaru i v srdci se zahojí.

Mně se teď valí bolest z násilí. Z násilí páchaného na sobě. Skrze sebe. Svůj tichý, vědomý i podvědomý souhlas. A také z násilí na mě páchaném. Momentálně je to téma postelových scén.

A jak si tak prožívám mé vnitřní pochody, stáčí se myšlenky k znásilnění. K mému, i mé kamarádky. A také k násilí, které zažívá mnoho různých žen a možná i mužů.

Definici toho, co je násilí, má každý z nás pravděpodobně trochu jinou. Nejde mi o definici. Ani o hledání viníků. Viníci jsme všichni stejně jako oběti. Zároveň jsme krásné, svobodné a tvořivé bytosti.

Co s tím teď?! A jak je to s naším sexem?!

Zaprvé, mě pomohlo uznat pocítěné násilí. Své i od druhého člověka. Obecně se ví, že oběti zažívající násilí především ze strany blízkých lidí, ať se to týká jakéhokoli násilí, mají tendenci násilníky obhajovat a omlouvat, snižovat význam a dopad násilí, myslet si, že si to zasloužili.

Já už si v tomto životě prošla zpracováním hrubého zážitku, který se mi stal. Prošla jsem odpuštěním sama sobě, že jsem se neochránila, že jsem se na tom podílela, že jsem to nezastavila, že jsem tomu dala na různých rovinách souhlas. Prošla jsem odpuštěním muži, který mi to udělal. Prošla jsem pochopením souvislostí. Atd. S touto situací jsem již smířená natolik, že kdyby se přede mnou objevil ten muž, mohu s ním o tom otevřeně a bez emocí mluvit.

Jenže! Víte, co je větší „zlo“?

Ty plíživé jemnější situace. Kdy žena muži podrží. Jednou, dvakrát a pak znova a znova. Necítí se dobře. Sama je zmatená. Sex měla ráda nebo stále má, ale bolí ji to, nejsou ji příjemné některé pohyby, energie, způsoby zacházení, dotyky, spojení. A přesto vše „to“ dělá. Podílí se na tvoření násilí sama na sobě. Zdánlivě nevelkého. Jenže ono se to kupí. Srdce i tělo se uzavírá. A o to více je to nepříjemné.

Stává se, že žena dostane zánět močového měchýře či přijde vaginální výtok. Také vagína tzv. „nemaže“. Proč by taky mazala, když se jí to nelíbí. Bolest. Pálení. Po takovém sexu chodí žena jako (promiňte mi ten výraz) namrdaná kačena. Bohužel to není „jako“.

S tím vším může souviset bolestivá menstruace. Či jiné příznaky, kdy k nám tělo mluví. A snaží se upozornit, že jdeme proti sobě. Znám ženy, které se opakovaně léčí se záněty a opakovaně pokračují ve styku, který jim není příjemný. Jakoby to byla davová hypnóza.

Ženy pokračují v potlačování sebe. Muži pokračují v uspokojování sebe bez povšimnutí, že to jejich ženám není příjemné. A toto ani v nejmenším není psaní proti mužům. Ženy a muži, my všichni jsme v tom stejně namočení. A dokud my ženy nezměníme přístup k sobě, muži ho k nám také nezmění.

Celým tím dnešním psaním se chci dostat k sobě, i k vám. K tomu, že můžeme prožívat náš sex jinak. Můžeme se otevřít novým rovinám. Můžeme se přestat potlačovat. Můžeme si dopřát něhu a lásku. Můžeme si dopřát muže, kteří to s námi budou sdílet.

Ještě jednou! Bolest při milování NENÍ NORMÁLNÍ. Dnes jsem četla poznámku Anny Kohutové, výborné porodní báby, která píše:

„Neučte se žít s bolestí v těhotenství. Ta do tak požehnaného období nepatří.“

Bolest v těhotenství není normální. Nezvykejte si na ni. Stejně tak si nezvykejte na bolest pod peřinou. Místo toho začněte řešit to, proč je bolest přítomná. Na co vás upozorňuje?! A také s tím něco udělejte. Za cenu jakýchkoli změn. Třeba i partnera. Dříve než změníte partnera, začněte pracovat na sobě. To je klíč ke všem zlepšením.

Mně se toto dnes a denně osvědčuje. Vnímám partnera, ale nesoustředím se na jeho změnu. Soustředím se na změnu svoji a jako zázrakem přichází proměna i partnera, na které si pracuje on sám. Dělá mi to velikou radost. A cítím vděčnost. Za každý můj, jeho i náš společný krok.

To, co jsem si roky hluboko v nitru přála, je tu. Je to dlouhá cesta. Cesta seberozvoje. Otvírání srdce. Přijímání výzev.

A především vlastní aktivity. Také chyb a kroků vedle.

Ale to vše k životu patří. Nikdo za nás nic neudělá. Léčitelé vám pomohou na chvíli. Jenže pak se vše vrací do starých kolejí. Práce sama na sobě. Používání nástrojů sama za sebe to je to, co nám dává svobodu. Umět pracovat sám/sama se sebou. Stát se mistrem. Neznamená to být v tom sama, je dobré i potřebné mít pomocníky na cestě, ale ta pomoc zvenčí není cíl. Cíl je umět pracovat sama se sebou.

Tak pokud nato máte chuť a chce se vám do toho se mnou, brzy vypíši akci, kde s tím můžeme společně pohnout.

Přeji vám krásnou dnešní rovnodennost a zítřejší úplněk ve znamení vah.

S Láskou,

Pavlína

 

 

JAK SI SE MNOU PROMLUVILO MÉ TĚLO

JAK SI SE MNOU PROMLUVILO MÉ TĚLO

LOKET

Tak jsem si minulou středu nabila na ledu!
Odkládám vidle a na zemi jsem hnedle.
Padám, nohy letí vzhůru,
otázkou je, zda-li živá nebo mrtvá budu!

Padám loktem na zmrazek,
po hlavě mě něžně hladí dřevěný klacek.
Ležím tu na zemi,
jak blízká najednou je mi.
Svíjím se bolestí lokte,
to asi brňavka řekla: „KOKOTE!“

Svíjím se dál,
cítím se jako žebrákův král.
Myšlenky létají jako sršni,
prosím bolest: „Prchni!“

Nedýchám, bráním se jí,
až pochopím: „Jinak to nejde!
Dobrá! Ať tedy do mě vejde!“

Začínám dýchat a bolesti uvolňuji cestu,
a je to jako když jedete volně v noci ve velkoměstu.
Silnice široká, cesta je jen vaše,
cítíte spojení, že vše je moje, tvoje, naše.

A proč že jsem upadla?!
No nejde o nehodu dopravního letadla.
Šlo o srážku srdce a mé mysli.
Kdy tělo řeklo: „Nemysli!“

Pomyslela jsem si zlobně: „Ta moje kobyla, zase se schovává!“
A v ten moment položilo mě to na záda.

Postupně s bolestí žaludku, zimnicí a závratí jsem si povídala, až jsem všechny ty zprávy pochopila.

Vždyť žaludek mi říká: „Nemůžu to strávit.“ „Chci to vy-Zvrátit.“

Povídám si o tom všem s kamarádkou a přichází první myšlenka. Vím, kterého člověka a situace se to týká. Vždyť jsem hodinu před tím pádem něco prožila. A rozhodla se nereagovat. Pak se zlobím na Monču (kobylu), že se schovává!

Na koho, že se to zlobím?!?!

Dál si povídáme a já si při tom mažu naražený loket mastí – AHA! LOKET!
K čemu slouží loket?! Probojovat se, vytvořit si svůj prostor.

A já se rozhodla stáhnout lokty. Nechtěla jsem se v tom ňimrat. Ale ono to není ani o nimrání, ani o boji. Je žádoucí se projevit. Není třeba bojovat ani se příliš rozpatlávat, snažit se něco dlouhosáhle vysvětlit. Stačí říci své. S klidem a jasností.

Při každém dalším uvědomění souvislostí se mi ulevovalo. Odešla dvoudenní nevolnost, loket se zklidnil, i ostatní natlučené části se radovaly. Celý pád dostal hluboký smysl.

Vše si tvoříme sami. Ano, mohla jsem tomu předejít, ale nemohla. Dělám to nejlepší, co mohu. A děkuji sobě i tělu, že tato zkušenost byla tak mírná. Žádná zlomená ruka nebo něco jiného. Mám ze zprávy mého těla velikou radost. Stále nám pomáhá, vysílá signály. Jemňounké, jemné, hrubší, hrubé. A je na nás, kdy to zachytíme a jak s tím naložíme. Není to blbé tělo! Které se porouchá jen tak. Kdoví jak. Vlivem nehody, virů, genetiky nebo čehokoli zvenčí. To je až druhotná vlna. První je v nás, v naší psychice a duši. Kdo, ji slyší, má zaděláno!! Zaděláno na zdraví!

Na zdraví!!

🙂

Pavlína