Author Archives: Pavlína Koubková

Pracovní terapie – to nejjednodušší je to nejúčinnější

Pracovní terapie – to nejjednodušší je to nejúčinnější

Chodila jsem jako nervózní a zároveň uspaný tygr po domě. Utekly dvě hodiny a já viděla, že doma toho moc neudělám. Šla jsem ven, na zahrádku. Tam jsem poklízela a chystala věci na setí. Jenže pořád uvnitř mě byl takový ten známý, blbý, neutišený pocit. Vrátila jsem se zpět do domu, že už by mi mohla jít lépe práce na počítači. Pořád to nešlo. Už zase byly pryč další asi tři hodiny a já pořád neudělala nic kloudného. Šla jsem znovu ven a začala jsem vyklízet dřevo z rozebrané střechy jedné kamenné stavby, kterou mám doma na dvoře. Pršelo a já pokračovala. Až jsem se rozhodla pustit se do rozebírání vyvalené kamenné zdi.

A tady pozor! 

Už několik týdnů vytahuji na povrch potlačené pocity vůči otci, vůči mužům. Je toho tam mnoho. Roky jsem v sobě měla vzorec: „Neprojevím svůj odpor v jakékoli situaci s mužem naplno, protože mu nechci ublížit.“ Tak jsem na sobě nechala páchat násilí psychické i fyzické a často se motala v kruhu nesebeúcty. Jenže! Já zjistila, že za tím mým vzorcem je ještě něco trochu jiného. A to: „Neprojevím svůj odpor v jakékoli situaci s mužem naplno, protože SE BOJÍM, ŽE BY MĚ!!! MOHL ZNOVU ublížit.“ A tak ze snahy chránit své staré bolesti (aby mě zas nebolely), jsem si způsobovala bolesti nové.

Ten vzorec vznikl (když nepočítám minulé životy) tak, že náš táta ve své odpojenosti sám od sebe nás občas zbil a nešlo se uchránit (plus mnoho dalších drobnějších situací i s jinými lidmi). Šlo jen potlačit sebe, uzavřít se. Uzavřít v sobě pocit křivdy, bolesti, zklamání, beznaděje, i ztrátu sebevědomí a sebeúcty. To vše zůstalo zavřené uvnitř. A následně chodili muži, kteří mi připomínali tu nevyhojenou bolest.

Já se poslední dobou dost bavím pozorováním svých pocitů a toho, co se mi děje. Když požádáš, je ti dáno. Požádala jsem si o léčení bolesti s muži. To jsem ale netušila, co vše přijde. A tak mě např. přítel při cvičení acrojógy nejdříve pustil, když mě měl jistit a pak mě nakopl (omylem)  do obličeje, abych si mohla oživit pocit ublížení, beznaděje i nasranost. Abych to konečně pocítila, vytáhla na světlo bóží.
Těch situací bylo víc, abych to intenzivně pocítila a uviděla. A já pozorovala ten svůj hněv a neschopnost ho naplno projevit. Ono taky nešlo to projevit, protože nechci nikomu ublížit a vím, že to vše, co ve mně bylo nepatřilo tomu člověku. Tak jsem si požádala o vhodnou formu transformace. Říkala jsem si, že to vymaluji nebo vytancuji… jenže než jsem se k tomu dostala, přišla mi do cesty kamenná zeď!

Vyvalená, připravená vyvalit se ještě víc. Vyvalená z důvodu spodní vody (pro mne symbolicky emocí, které se tlačí ven). Nejde ji zatlačit zpět. Je potřeba vše rozebrat, vyndat, opravit. Tak jsem začala rozebírat kamen po kameni. Překvapilo mě kolik je tam malých kamenů. Ta zeď je složená z mnoha a mnoha drobnějších a částečně z velkých. Jako to, co tvoří naše vztahy v dobrém i blbém. Nejde jen o ty zásadní věci, hodně toho jsou nashromážděné drobnější a nejdrobnější situace, činy, pocity atd. Proto je dobré dbát na to vše každý den, každý okamžik, vědomě budovat naše vztahy.

A jak jsem tu zeď rozebírala a házela kameny, kamínky i hlínu dolů, uvědomila jsem si, že právě rozebírám zeď kolem svého srdce. Zeď ve vztahu k mužům. Najednou jsem si uvědomila, že můj pocit odpojení a bytí tygra v kleci souvisí právě s tímto. Zazdila jsem samu sebe, abych nic necítila. A tak jsem necítila tu bolest, ale ani radovat se mi nešlo. Když jsem si v minulosti myslela, že cítím, pohybovala jsem se mezi stavy euforie (také forma odpojení) a stavy deprese. Obojí vedlo k totálnímu vyčerpání. To potvrdilo můj stav odpojení a tak pořád dokola.

Samozřejmě se to zlepšovalo s prací na sobě. A zlepšuje se to stále. A nyní při dalším kroku směrem k sobě jsem tam stála nad tou zdí a Vesmír mi splnil možnost transformovat část mé bolesti, vzteku a frustrace. Začala jsem házet kameny na druhou zeď.  🔨🔨🔨 S každým kamenem jsem zafuňěla a vykřikla: „Ty hajz..!“ „Svi..!“ „Chcíp.i!“ „Čur…!“ Jak jsem házela kamen za kamenem, docházela mi fyzická síla a na povrch se drala bolest. Vítala jsem ji a nechala projít. ❤️

Z takovýchto procesů mám vždy obrovskou radost. Protože cítím, jak se mé srdce otvírá. V bezpečném prostoru čistím sebe a tak se přibližuji životu naplno. Právě tohle je má vášeň. Cesta k sobě! Je to to, co má pro mne největší hodnotu. Být svá. Otevřená. Vyčištěná. Energie plyne. Radost tryská a já následně chápu chování své i druhých lidí. Chápu, jak to mají se sebou těžké. I to, že bez vlastní snahy nás z toho nikdo nedostane.

Ale když se rozhodneme, je na cestě mnoho lidí a příležitostí, kteří a které nás podpoří, dodají sílu a vhledy. Stačí si požádat!

S láskou a podporou i pro vás,

opět více cítící a otevřená Pavlína 😃❤️🌺🥳 

STOP HODNÝM HOLKÁM A KLUKŮM

STOP HODNÝM HOLKÁM A KLUKŮM

Koho z nás naučili rodiče žít opravdu harmonické naplněné vztahy s muži, s ženami, s kamarádkami, s šéfy, podřízenými nebo kolegy?! Obecně vztahy. Málo koho. Nevěděli to oni sami. Neznali to ani jejich rodiče. Generacemi se táhne mnoho zmatku, smutku a bolesti.

A my máme dnes možnosti to změnit. Je mnoho knih, seminářů, učitelů. Můžeme růst a měnit svoje vztahy a mnoho z nás to dělá. Jen jedna věc je jistá! A to, že vše potřebuje svůj čas.

Vemte si, jak dlouho žijete něco nefunkčního a chtěli byste okamžitou změnu. Do té změny je třeba dozrát. Podobně jako jablko neupadne ze stromu dřív, než je zralé.

A přesně takto ve mně dozrálo jedno téma. Přestože zrálo a zrálo už tolikrát, nebolo to pořád hotové. A i teď vím, že to budu dál a dál pilovat. Ale jablko už leží na zemi.

A o čem, že to tady píši?! 🙂

Vztahy a pocit vlastní hodnoty.

Udál se v mém životě veliký skok. A vlastně nebyl vůbec okatý. Byl takový nenápadný, postupný a já jen při každém dalším dílku této skládačky říkám: „Téda!“ „Aha!“ „Jo, tak ono to jde i takhle?!“ 😀

Všimla jsem si, že z pocitu vlastní nesebehodnoty (nastala už v dětství) jsem všem lezla do prdele! Chlapům, kamarádkám, šéfům, i svým zvířatům. Chlapům jsem nabízela své tělo, nekonečné přizpůsobení se nebo „jen“ svoji životní energii. Kamarádky jsem zahrnovala podporou, péčí nebo materiálními dary. Šéfům i jiným lidem jsem přitakávala, i když jsem za rohem zvracela sama nad sebou že: „Co že já to zase dělám?! Proč nejsem schopná říct své pěkně od plic?!“ Pro druhé bych se rozdala, i když jsem v následujícím momentě byla vyčerpaná. Pro klienty bych potila krev, i když to nebylo ve prospěch můj ani jejich. A moje zvířata?! 😀 To je největší vtip. To, jak jsem si připadala nesvá a špatná jsem jim kompenzovala bezbřehou svobodou. Která samozřejmě nebyla ani v jejich prospěch. A pro mne se stala šikanou. Šikana se se mnou táhne od základní školy. A dnes jasně vím, kde to tenkrát vzniklo. Šikanovali mě jen protože, jsem šikanovala samu sebe. Nesnášela jsem své tělo. A zřejmě i svoji povahu. A jak mě tedy mohli mít rádi druzí? Čistě reagovali na moji energii. A i kdyby mě sebevíc milovali, nepustila jsem je k sobě.

Uzavřela jsem se do své ohrádky a všechny odháněla. Bála jsem se otevřít. Co kdyby mě někdo zase zranil?! Tak jsem raději byla hodně aktivní, zbrklá, přeemočnělá, odříznutá od svých pocitů, vypnutá, v depresi, i fyzicky vzdálená od ostatních. Zalezlá v lese s koňmi, jen ať mám od všech zlých lidí pokoj. Jenže ten nejzlejší byl pořád se mnou.

Nyní, když jsem dala ohrádku pryč (byl to dlouhodobý proces), víc a víc vnímám sebe, Bohyni, svoje hranice, své potřeby a svoji radost. VŠE SVÉ. Protože dříve jsem byla zaměřená na to vše DRUHÝCH. Moje odpověď na otázku: „Co si přeješ,“ byla dříve: „NEVÍM.“

Nemohla jsem vědět, protože jsem se tolik věnovala potřebám druhých. „Pro trochu lásky šla bych světa kraj.“ „Tolik toho dělám, to je přeci důvod, abyste mě měli aspoň malinko rádi.“ To jsem dříve nevyslovila nahlas, ale bylo to za těmi snahami, co jsem dělala. A nemělo to laskavou a radostnou budoucnost. Místo toho jsem dostávala přes hubu, pohrdání, odmítání.

A právě na téma CÍTÍM VŠE SVÉ, připravuji dubnový seminář, který brzo vypíši.
Mějte krásný den!
S láskou,

Pavlína

PŘECHODOVÝ RITUÁL – NOVÝ ZAČÁTEK

PŘECHODOVÝ RITUÁL – NOVÝ ZAČÁTEK

Miluji momenty, jenž ve mně burcují odvahu, změnu i nezpracované pocity. A také miluji momenty, které burcují pocity mého okolí! 😀

Tož! Povím vám pohádku. Byla jedna žena a ta měla tuze krásné vlasy. Bylo to poprvé v jejím životě, kdy je naplno milovala a cítila se v nich skvěle. Byly dlouhé, silné a okolí je obdivovalo. Především její tatínek, který si obvykle její ženskosti nevšímal, tak si nyní všímal a občas to i hezky komentoval. Samozřejmě, že jí to dělalo dobře.

Jednoho dne … vlastně jinak… už několik měsíců se jí vracela myšlenka: „Měla bych chuť ostříhat si ty vlasy. Jsou krásné a zároveň cítím, jakoby prázdnotu a tíhu.“ Současně přicházela myšlenka: „Nyní si už nemohu dovolit ostříhat se dohola jako před jedenácti lety.“ Proč? Protože jsem starší, měla bych se „nějak“ chovat, „nějak“ vypadat.

Tah a síla jejího srdce je silnější než její obavy. Na podzim přišlo rozhodnutí. Bylo toho na ni nějak moc. Některé věci vázly a ona měla potřebu změny! Udělat krok kupředu.

Zajímavé je, kolik taková věc jako ostříhat si vlasy v člověku může vyvolat. Již to nebylo rebelství jako před 11 lety. Nebylo to dokazování si čehokoli. Bylo to puštění lpění, představ, obrazu o sobě. I obrazu o ženství.

Týden před termínem měla žena hluboké stavy strachu, jestli zůstane ženou, když ostříhá to, co je na ní nejženštější?! Věděla, že je to pitomost. Jen vlasy neutváří její ženství. Ale bylo to silné. Velká výzva.

Vesmír jí poslal na pomoc 4 andělky a jednoho malého anděla, kteří přiletěli z Kralup nad Vltavou. Bandička tak odlišných a přitom stejných žen, která ji podpořila v záměru. Když ji stříhaly, po prvním ustřiženém prameni vlasů dostala žena záchvat smíchu i pláče. „Tyvoe, tak ono se to vážně děje!?!?“

Po ostříhání byla určitě ve změněném stavu vědomí a zároveň tolik uzemněná. Hlavou jí prolétlo: „Uff!“ A pak: Přijímám odpovědnost za své rozhodnutí!“

Mohu vám říci, že i když se pro okolí tvářila statečně, následujících 14 dní pro ni bylo těžkých. Hodně věcí jí to vytahovalo na povrch. Vyrovnávala se s novým stavem. S novým vzhledem. Nebyla v euforii jako před 11 lety, bylo to tvrdé přistání na zem hned po ostříhání. Nešlo to vrátit. Nešlo se radovat. Jen v ní přetrvávalo: „Přijímám odpovědnost za své rozhodnutí!“

Ženství jí nikam neodešlo. A postupně cítila naopak jeho nabírající sílu. Dnes si na dlouhé vlasy ani nevzpomene. Jak jí dorůstají, připomíná si, že je třeba učesat se. 

Její rozhodnutí jí vzalo vlasy a taky jí vzalo mnoho lpění a strachu..
Dalo jí pohledy mnoha lidí a slova obdivu jiných mužů (jejího táty ne, ten se zlobil) .

Přechodové rituály jsou součástí jejího života již dlouho a vnímá jejich sílu. Ať je to ostříhání vlasů, chůze po žhavém uhlí, zavinování kostí (více k zavinování brzy napíši), oslava první menstruace nebo první poluce u chlapců, oslavy v průběhu roku (slunovrat, rovnodennosti, dožínky apod.), svatba, porod, cestování, jízda na koni a mnoho dalších možností.

Jednoduše to může ta žena doporučit! Pokud máte chuť posunout se v životě, udělejte největší šílenost, kterou si myslíte, že si nemůžete dovolit! 

Pavlína

SOUVISLOSTI, „ANO“ A „NE“ V ŽIVOTĚ

SOUVISLOSTI, „ANO“ A „NE“ V ŽIVOTĚ

Přátelé,

nádherný proces se mi včera stal. Navazuji na předchozí článek.

Včera jsem celý den proplouvala různorodými pocity, které se týkaly mého sexuálního života. Lítost, sebelítost, uzavření se do sebe, bolest, zmatek, pozorování toho všeho. Po napsání článku jsem dělala něco v kuchyni a cítila se všelijak. Věděla jsem, že se vše děje dobře. Že všechny mé zkušenosti jsou v pořádku. A přesto jsem měla takový tíživý, nedefinovatelný pocit.

Chvíli jsem myslela na dvě terapeutky, jejichž práce se mi líbí. Zrovna jsem četla o jejich úspěších a radostném životě a naskočilo mi pár porovnávacích myšlenek. Ve stylu: „Tyjo, oni se furt smějí a já se dnes celý den cítím mizerně a můj smích je ten tam. Měla bych si nadhodit lepší náladu.“

Naštěstí jsem si nic nezačala nadhazovat. Místo toho jsem se do pár vteřin uklidnila a dovolila si být přesně taková jaká jsem v té chvíli byla. Rozhodla jsem se, že se nebudu znovu a znovu trápit porovnáváním se s mojí představou o životě druhých. Nebudu se cpát do pomyslné krabičky. Nebudu na sebe vyvíjet tlak. Jednoduše si dovoluji být, cítit a prožívat to, co JE.

Navíc vím, že i např. ty zmíněné dvě terapeutky, si procházejí svými procesy a určitě se pořád jen nesmějí.

Povedlo se to, uvolnila jsem se a pozorovala se. Začala jsem plakat. Odcházela bolest. A přišla otázka: „Kde jsem se to ztratila?“ „Kde jsem ztratila samu sebe, že jsem si způsobila, přitáhla, vytvořila tolik bolavých a neláskyplných zkušeností?!“ Dál mi tekly slzy a další vlny bolesti odcházely. Nebyla důležitá odpověď. Bylo důležité to, co se děje. Bylo důležité, že jsem to nechala procházet. Seděla jsem v kuchyni na zemi, zalykala se a to úplně stačilo. Během chvíle toho odešlo mnoho.

Pak koukám na mobil a tam zpráva od kamarádky: „Četla jsem tvůj článek. Jsi statečná!“ A já se s úšklebkem začala smát tomu, co si to ta moje duše vymyslela, že si nabrala tolik zkušeností!  Přesto ji mám ráda! Chichi. Uvolnila jsem se. A po celém dni v těžkých pocitech se mi vrátil můj smích. „Pro dnešek je hotovo,“ pomyslela jsem si. Odevzdala jsem těžký batoh. A mohla jsem s radostí zavolat mému klukovi, abych slyšela jeho krásný hlas a cítila něhu vysílanou směrem ke mně.

Moji milí, buďte si jisti, že každý z nás je někdy v prdeli.  Jen důležité je s tím zůstat. Nefňukat, že druzí jsou na tom lépe, ale zamakat na sobě a jít po cestě dál. Odměny dostáváme všichni. To mi věřte. 

V tom včerejším příspěvku jsem psala, že jsem řekla „Ano“ sexu s mužem. Byla jsem mladinká a šla do toho totálně naplno. Nebylo to z Lásky, nebylo to z nadbytku, nebylo to z touhy podělit se. Udělala jsem to z vnitřního nedostatku, ze strachu, že mě nikdo nebude mít rád, a ze zoufalé touhy po pozornosti. Nezdar naplnění mých potřeb mě zablokoval na dalších mnoho let. Ten nezdar jsem se stejným mužem zopakovala ještě několikrát. Pořád jsem si myslela: „Čím víc dám, tím víc následně dostanu!“ Jenže místo toho jsem na tom byla hůř a hůř. Po krátkém čase jsem pocítila, že pokud budu pokračovat, zničí mě to. Fyzicky jsem to zastavila, ale psychicky mě to ničilo dál.

Následujících deset let jsem se z toho krok za krokem dostávala. Poznávala jsem, jak doopravdy fungují vztahy, co je to sebeláska, co je to rovnocenný vztah. Postupně jsem odkládala svůj zmatek. A nahrazovala jsem ho jasností a vhledy.

Včera jsem také psala, že při jiné zkušenosti jsem již neřekla „Ano“ a také jsem neřekla „Ne“. Začala jsem totiž po té první zkušenosti žít tak napůl. Už jsem neříkala jasné „Ano“. A bála jsem se říkat „Ne“. V dětství jsem se naučila být „hodná“ holka. A ty neříkají „Ne!“. Ty chtějí doma zachovat rovnováhu, nechtějí být důvodem ke zlobě ostatních atd. Vlastně nejzásadnější okamžik z dětství, kdy jsem přestala říkat „NE!“ si jasně pamatuji. Bylo mi tak 8 let. Přijela k nám babička. A doma bylo pěkné dusno. A já během jejího pobytu řekla dvakrát totální „Ne“! Byla jsem za to od mámy potrestána vyhazovem za dveře bytu se slovy: „Pokud se neomluvíš, nevracej se domů!“

Měla jsem strach. Popřela jsem sebe i vše, co jsem cítila z ostatních členů rodiny a po hodině za dveřmi jsem byla zlomena. Přestala jsem říkat „Ne“. Začala jsem vinit sebe. Začala jsem se vidět za příčinu problémů a špatné nálady druhých.

Pár let nato jsem přestala říkat i „Ano“ celému životu. A byla ze mě troska, co nevěděla, co se sebou.

Krásně to do sebe všechno zapadá. V té situaci, kdy jsem seděla za dveřmi a docházelo k lámání mě, jediný, kdo mi byl malou oporou, byl táta. A tak jsem přestala důvěřovat ženské složce venku i v sobě, která mě zradila. A zachovala jsem si bližší vztah k mužům, kterým jsem posléze odevzdávala svůj život a tělo do jejich rukou.
V mužích jsem hledala spásu a bezpečí, jenže jsem ztratila sebe a tak jsem vysílala: „ Rozhodni ty, já nemám právo ani chuť vyjevit svůj názor!“ V tom nebylo šťastné moje Srdce, Duše ani Tělo. A tak mi začala pomáhat má zvířata to uvidět.

Moje zlatá retrívřice Beruška měla záněty dělohy – symbolicky boj ve vztahu k ženství a matce.
Mnohdy jsem se na ni zlobila, že je na ostatní psy moc hodná – zlobila jsem se na sebe, že neumím říct „Ne“. Následně Beruška dostala rakovinu hltanu – symbolika, že nemám vše polykat, oblast krku – pátá čakra – komunikace – vše nevyjádřené uvázlo v krku. Beruška umřela a téměř okamžitě mi přišel do cesty Bruno.  Ano, přesně cítíte, že vibrace jeho jména je dost odlišná. V té době dvouletý staford z útulku.

Byl totálně agresivní navenek, na druhé psy. Ukázal mi jak silnou agresivitu používám sama proti sobě. A zároveň mě učil, že mám právo říkat: „Ne!“ Např.: „Nepřibližuj se!“ „Vypadni z mého prostoru!“ Tak moc jsem se bála postavit sama za sebe a svá práva, až mi přišel do života druhý extrém v podobě mého psa, který pořád jen řval: „Vypadněte všichni nebo vás zabiju!“

A já se teď zlobila na Bruna, kvůli svému strachu projevit se. Zlobila jsem se, že se projevuje příliš. Zlobila jsem se, že se neovládá!!! NEOVLÁDÁ! Proč? Protože jsem si sama přála přestat se ovládat!!! Projevit se. Ukázat sebe takovou jaká jsem. V plné síle. V plném vědomí! Jenže když se dlouho potlačujete, je to tam napěchované. A když někdy vyskočí kus ven, tak často ublížíte druhým. Tak jsem se učila postupně upouštět páru a projevovat se. Pořád se to učím. Jak projevit sebe a neublížit! Uvolnit se, projevit se s láskou k sobě i druhým a nepřebírat odpovědnost za to, jestli se druhý urazí nebo se bude cítit ublíženě. Nebo! Jestli to přijme a podle situace to zpracuje ve prospěch nás obou.

A ještě doplním, že v průběhu času měla moje kobyla rakovinu kopyta. Opět mi pomáhala. Skrze ni jsem dostala další zprávu o tom, kde jdu proti sobě. Opět ze strachu jsem příliš dlouho přešlapovala na místě. Bála jsem se udělat krok kamkoli. Nejprve jsem měla dvě zranění já, kdy mě ostatní koně vyháněli z místa, kde jsem pracovala, a já to pořád tvrdošíjně a bázlivě přehlížela, až Monika to zarazila ohrožením vlastního života.

Kam až vše musí zajít, abychom se přestali bát?
Co vše se musí stát?!
Na druhou stranu vše to jsou hluboké zkušenosti. A nebyly jen ty bolestné. Všichni máme mnoho krásných zkušeností. Jen záleží na úhlu pohledu.

Já jsem vděčná mým zvířatům za jejich nekonečnou Lásku a Trpělivost!!!!!!

Oni nás milují natolik, že jsou ochotni věnovat svůj život. Nehodnotí nás. To jsem se naučila já od nich. Nehodnotit sebe i druhé. Přestat se nenávidět za své činy. Místo toho se z nich poučit a jít nově dál.

A tento zase dlouhý  příspěvek ukončím výzvou pro vás. Podívejte se do svých životů.
Na koho nebo na co se zlobíte?
Co vás dráždí?
Kdo vás dráždí?
Co vám to přináší za zprávu o vás?
Které podobné situace se vám opakují?
Co se bojíte dělat jinak?

Jakmile to objevíte, zůstaňte s tím.
Jen to pozorujte.
Pozorujte svoje tělo. Svůj dech.
Dělejte to tak dlouho, dokud se neuvolníte.
Vracejte se k tomu tak dlouho, až ve vás bude radost z toho všeho, co se stalo.

S Láskou a Podporou,
Pavlína

SEXUALITA, ŽIVOT, PARTNERSTVÍ A PRÁCE

SEXUALITA, ŽIVOT, PARTNERSTVÍ A PRÁCE

JAK TO SPOLU SOUVISÍ ANEB MŮJ OSOBNÍ PŘÍBĚH

Jako malá jsem věděla, že hra na doktory, kterou hrajeme, není stejná jakou hrají ostatní děti. Neuměla jsem to popsat, ale věděla jsem. Neřešila jsem to. Hrála jsem to. Byla jsem ráda, že alespoň nějaký muž v mém okolí mi věnuje pozornost, když mi ji nevěnoval můj otec. Dlouho jsem netušila, jak zásadně to ovlivnilo můj život na dlouhé roky dopředu. Netahám do toho nyní minulé životy a jiné souvislosti. Stačí pozorovat linii tohoto života.

Na základní škole, když jsem začala silněji vnímat svoji sexualitu, často jsem si s kamarádkou hrála na pasáky, řidiče náklaďáků a kurvy. Sex, násilí, ovládání a znásilnění byli hlavním motivem našich her.

Později, když moji spolužáci unikali z reality skrze alkohol, cigarety a mariuhanu, já unikala přes masturbaci. Často a kdekoli. Několika způsoby. Ale na tom nezáleželo. Šlo o uvolnění napětí. A po něm se mnohdy dostavilo vyčerpání a žalostný smutek. Před pár dny jsem přesně o tomto četla hezký článek od Venduly Kociánové. O zdravé a nezdravé masturbaci. Já prožívala tu nezdravou. Nebyla to oslava mé sexuality. Byl to únik, někdy až trestání sama sebe. Nenávist. Zoufalství. Jako když do sebe alkoholik lije další a další sklenku vodky, jen aby už umrtvil cítění svého žalu!

Uvnitř mne byla velká prázdnota. Touha po muži a lásce. Touha po láskyplné pozornosti otce. Podvědomé a následně i vědomé zjištění, že získám pozornost mužů skrze sexualitu. Přání dospívající holky mít vztah, milujícího kluka, chození spolu, postupné poznávání, svatba a pak milování… to celé v tom vnitřním zoufalství vzalo rychle za své. Přání obětováno za trochu pozornosti. S vírou, že když dám to nejcennější, co mám, dostanu za to od druhého to nejcennější, co má on. Vědomě jsem řekla: „Ano!“ A nezůstalo nic. Dala jsem mnohem více, než jsem měla a zůstala jsem zbytek noci sama. Hlavou jsem se přesvědčovala, jak jsem šťastná a že je vše v pořádku. Srdce pomalu krvácelo. Tichým hlasem šeptalo slova, která já uslyšela až o mnoho let později.

Nemohla jsem se zlobit na něj, na toho muže. Vždyť jsem vědomě řekla: „Ano!“ A tak jsem nasměrovala ještě více nenávisti proti sobě i svému tělu. Což se mi zobrazilo na těle i ve vztazích. Kdo by chtěl chodit s holkou, která nenávidí sama sebe?! A možná to bylo trochu jinak. Já nechtěla chodit s muži. Bála jsem se. Bála jsem se dalšího zranění. Nerozuměla jsem tomu. Byla jsem víc a víc zmatená a ztracená. Doma mi nikdo nerozuměl. Jediné, co mě drželo nad vodou byli koně. Byli moji přátelé, důvěrníci, podporovatelé. U nich jsem se cítila v bezpečí. Nasávala jsem jejich svobodnou energii. Na jejich hřbetě nebo ležící v trávě vedle nich jsem cítila, že nejsem sama. Myslím, že bez nich bych nepřežila.

Bylo mi jednadvacet, když jsem nastoupila na vysokou. Hned začátek prvního semestru pro mě byl veliký stres. Jsem chytrá a inteligentní, jedna část věděla, že na to mám. Ale ta druhá byla v takové depresi a stresu, že to vše, co po nás chtěli, bylo prostě na mě moc. Nevěděla jsem, jak se s tím poprat. Přišla fáze „studovat či nestudovat?!“ alias „žít či nežít?!“ V té době jsem sbalila staršího chlapa. Chtěla jsem se za něj schovat. Bylo mu 40 let, čerstvě rozvedený, chtěl rodinu. A tak se sešli dva zranění lidé. On z rozvodu. Já celkově rozesraná od mala. 
A dopadlo to tak, že když jsem se s ním podruhé rozešla, protože jsem neunášela tíhu vztahu, zodpovědnost a tlak na rodinu, vybil si na mně svoji bolest při sexu. Neřekla jsem „Ano“ a neřekla jsem ani „Ne!“ Držela jsem a v duchu jsem ho nenáviděla. Zároveň jsem cítila pocit viny, že jsem se s ním rozešla a tím, že jsem mu ublížila. Měla jsem pocit, že mu nemohu říct, jak je hnusné to, co dělá, protože bych mu tím znovu ublížila. Odstřihla jsem se od těla a hlavou mi létalo: „Je to odporné! Ale vyřeším si to potom. Jsem silná, to zvládnu. Nemůžu mu říct, jak je to hnusné, ublížila bych mu. Nechci ho tím poznamenat, zablokovat.“ Taky tam byl strach, že když se začnu bránit, zhorším celou svoji situaci. A tak jsem se dál jen modlila: „Pane Bože, prosím, ať to rychle skončí!“

Neovládl se. Pravděpodobně v tom okamžiku, kdy mi to dělal, nebyl ani přítomen. Nechal se unést svou bolestí. Když bylo po všem, vrátil se, probral se. A řekl: „Neměl jsem to dělat.“ Jenže bylo pozdě. Podíleli jsme se na tom oba. Nevím, jak to má dnes on. Ale já stále nevěřím mužům, kteří se neovládnou. Stahuji se, i když dělám hrdinku, že je vše ok. A pořád neumím dost jasně říci: „NE!“ Stále ještě beru celou odpovědnost na sebe. Stále ještě mám tendenci cítit se vina za to, že se mi při milování něco nelíbí. Mám pocit, že když se mi něco nelíbí, je se mnou něco špatně.

Loni se mi otevřela vzpomínka na moje dětství a hru na doktory. Potvrdilo se mi, že to nebyla běžná hra. Jen jsem to potlačila. Nechtěla jsem o tom vědět. Bylo to příliš bolestné. Nyní jsem byla připravená, dost silná, abych to ustála. Velmi očistné bylo nejen procítění bolesti mé, ale především i toho, kdo mi „ublížil“. Pocítila jsem, že právě on na tom byl ještě hůř než já. Také toužil po lásce. Také ji neměl. A nebyl si vědom toho, jak je to zvrácené. Brečela jsem několik dní. Za nás oba. Se slzami odešla bolest a přišlo smíření. Moji rodiče neměli o ničem takovém ani potuchy. Sami se sebou toho měli tolik, že si ničeho nevšimli.

Následně jsem si uvědomila, že se některé věci opakují, aby nám připomněli ty situace předchozí. Dokud se energie neuzdraví, přitahujeme si podobné zážitky do života. Ve chvíli, kdy pochopíme, kdy změníme své nastavení, může se náš život změnit.

Následovalo další ladění vlastního sebevědomí, sebeúcty, vědomí sebe ve vztazích s muži. A v těchto dnech jsem pocítila mnoho léčení na partnerské i sexuální rovině. Zároveň jsem uviděla jednu věc. Za posledních 15 let jsem na sobě udělala obrovský kus práce. Ve vztahu sama k sobě i světu kolem. Mám dar v pomáhání druhým mít jasněji v jejich životě. Jen v mojí práci s lidmi i zvířaty pořád něco stagnovalo. Chyběl mi článek v řetězci, tak abych naplno stála ve své síle. A nyní už vím, co to je.

Sexuální síla. Abychom mohli tvořit naplno, cokoli chceme, je zapotřebí, aby námi proudila sexuální síla bez překážek. Naplno. Já jsem ji z velké míry potlačila kvůli mnoha bolestem na srdci i na těle. Byla to ochrana. Způsob jak necítit bolest. A tak jsem do Nového i nového roku vstoupila s procesem léčení právě této energie. S přibývající mojí silou a vědomím sebe vstoupil mi do života báječný muž, který mi s tímto pomáhá. A teď vím, že jedině se zdravou tvořivou, sexuální energií může naplno fungovat i KOŇSKÁ PORADNA.

Proč o tom všem píši takto veřejně je, že vím, že v tom nejsem sama. Ne každá žena byla v dětství zneužívána, ale mnohá se v dospělosti nechá zneužívat. Tyto ženy zneužívají sami sebe a následně zneužívají a manipulují muže skrze svoji sexualitu nebo emoce. Také jsem to dělala. Láska se převrátí v nenávist. Touha být dobrou ženou v manipulaci atd. Ženy jsou více zranitelné v oblasti sexu. Muži jsou zranitelnější na citech a ve vztahu jako takovém. Ani jedni z nás na tom nejsme lépe nebo hůře. Všichni máme svá slabá a silná místa.

Čím více vzájemně podporujeme své silné stránky a léčíme ty slabé, tím vyrovnanějšími bytostmi jsme. Mně nejvíce pomáhá přijetí právě 50% odpovědnosti a odpuštění. Zároveň nastavení hranic. V čemž mi jsou velicí pomocníci i koně. Jakožto nekonečně trpělivá zrcadla ukazují, jak jsem na tom s pevností a jasností. Zároveň jsou pro mě podporou a výzvou na cestě objevování volnosti a svobody. Myslím, že jeden z důvodů, proč je kolem koní tolik žen, je že společně s koňmi se chceme vymanit z pout zneužívání sebe i druhých.

Každý z nás se v životě ocitl na hraně, na dně. Ale vždy z toho vede cesta ven. Respektive cesta dovnitř. Cesta do srdce. Cesta k nové Radosti!
Je mnoho cest, co k nejvyššímu mohou vést. Jen ta jediná nejvyšší otvírá. A to je cesta, co srdcem je vedená.

Tak pojďme společně naskočit na vlnu jemnosti, vášně a radosti. Na vlnu Srdce!

Miluji všechny ty zkušenosti, koneckonců je to zábavný proces. 

S Láskou,
Pavlína

DALŠÍ KROK SAMA K SOBĚ

DALŠÍ KROK SAMA K SOBĚ

Žiji to, o čem tu píši. A tak jsem si včera splnila jeden z mých mnoha snů. Po mnohaletém odhodlávání a snění jsem vyrazila s kobylami na trek dál než za humna, kde to známe.

Ušly jsme přes 40 km. Já šla s holkami samochodky celou trasu, kromě asi 3 km, kdy jsme se proběhly cvalem.

   

Prožitek je nepopsatelný.

Totální vyčištění hlavy.
Totální uzemnění.
Totální přítomnost v těle.

Před cestou jsem telefonovala s bývalým přítelem. Po tom telefonátu mi přišla zpráva: „Pavlínko, díky za zpětnou vazbu :-)… Na oplátku ti napíšu a doufám, že se na mě nebudeš zlobit…. Tvoje jednotlivé příspěvky na fb mají hloubku a jsou super. Nicméně ale jako komplex, vše dohromady jsou to sračky a ty se v tom plácáš. Chceš rodinu, tak si ji dovol mít… Bůh nebo nevím, jak to nazývat, ti chce dát dítě… do STABILITY. Můžu se mýlit samozřejmě, ale cítím, že až budeš stálá a taky vystoupíš ze své zóny, tak se budou dít věci. 🙂 pěkný den přeji :-)“

Popravdě mě při čtení té zprávy nakrklo to slovo „sračky“. I když jsem často sprostá, i když jsem ochotná nad vším tím popřemýšlet, nadzvedlo mě, že dostávám zpětnou vazbu, o kterou jsem nežádala. Nebo ani ne tak tohle. Možná spíše to, že ten člověk střílí šípem do mne, protože ukazovat prstem na druhé je snažší, než odkrýt rány své vlastní.

Ale moje těšení se na plnění si svého snu, bylo tak veliké, že jsem to nechala být.

A stalo se to, že po návratu domů, se mi ten muž znovu připomněl jinou zprávou a já si uvědomila, že jsem se tak soustředila na sebe, že jsem všechny ty emoce, pocity a myšlenky úplně pustila a nemám potřebu se tím zabývat. 😀

Velmi mě to potěšilo. Kam směrujeme svoji pozornost, tam jde energie. Má pozornost směrovala ke mně, kobylám a Mili. A já s údivem pozorovala, kolik mají kobyly i Mili energie po 20 km. Očekávala jsem, že je utahám. Místo toho na zpáteční cestě zrychlovaly a byly plné elánu. I já jsem na tom byla stejně.

Plná energie.

Pořád ji v sobě mám. Tělo je nadšené. A já se těším na další cestu, jen co se mi zahojí puchýře. 😀

Pavlína

CESTA K RODOVÝM KOŘENŮM

CESTA K RODOVÝM KOŘENŮM

Dnes navečer jsme se vrátily z expedice do rodiště mojí mámy. Doma nás přivítaly kobyly, jenž za těch pár dní přibraly tolik, že obě vypadají býti chvilku před porodem. Dům už několik týdnů opatrují myši, ani nyní nezklamaly.

Vrátila jsem se domů zpět s mnoha přebytečnými věcmi. Už když jsem balila, tušila jsem, že skoro vše z toho, co vezu, nepoužiji. Jako např. počítač. Bláhově jsem si myslela, že stihnu každý den psát posty na blog. Podařilo se mi přečíst alespoň tři strany z jedné ze dvou zabalených knih.

Z čeho mám velikou radost je to, že jsem s sebou vezla šátky na rebozo masáž a rituál zavinování kostí. Myslela jsem si, že to nakonec bude dalších x zbytečných věcí navíc. Ale povídání s mamky sestřenicí, nálada i síly se sešly tak, že jsem jí udělala zkrácenou masáž i rituál. I přes takovou rychlovku to mělo na nás všechny velký vliv.

Znova a znova s pokorou a radostí obdivuji, jak jsou energie neomylné.

Jak jsou neomylné myšlenky a pocity, které v mžiku obdržíme a hlava by měla tendenci to shodit. Jenže když se necháš vést a vyslovíš to, druhý to doplní a ono to vše DÁVÁ SMYSL! A tak ležící zakuklená Boženka měla možnost nasát energii, kterou potřebovala. Kterou potřebujeme všichni. A to být u sebe. Být v sobě. Být v klidu. Být v ženské energii – dovolit si přijímat.

Během naší cesty jsme s mojí mámou objevily několik nových informací o rodinných souvislostech, vytáhly jsme pár kostlivců a našly i drahokamy. Od 87leté máminy tety jsem si vyslechla mnoho příběhů naší rodiny i rodin jiných.

Ty mnohé (často zbytečné) mezilidské tragédie mě zasáhly a já si z toho odnesla hluboký pocit pohnutí, jak jsou mezilidské vztahy velice křehkou záležitostí. A že je třeba o ně s co největším citem pečovat.

Závěrem vás chci pošťouchnout.

Pokud, kterýkoli starší či starý váš příbuzný žije, sejděte se s ním. Až tihle lidé odejdou, odnesou si s sebou mnoho moudra i informací, které jinde nezískáte.

Jako např. já jsem teď měla možnost pochopit s kým v rodině a hlavně jak souvisí moje malé křečové žíly. Když mi bylo 15, 16, 17 braly mě v noci silné křeče v lýtkách. Pak se křeče postupně vytratily, ale zůstaly mi naběhlé žíly. Mám to spíše symbolické, ale jsou tam.

Věděla jsem, že máminy táta křečové žíly měl, ale podrobnosti se ke mně dostaly až nyní. Dědovo starší bratr dostal dům a děda jakožto mladší syn byl poslán na vojenskou školu. Prý ať se o něj postará armáda. Děda tam nastoupil v patnácti. Výcvik byl hodně drsný. Kluci mnoho hodin stály v pozoru za slunce i za deště. A děda si tam kolem šestnácti sedmnácti let uhnal křečové žily. Nešel tam ze své vůle. Dokážu si přestavit, jak se mohl cítit. 

Křeče jsou odrazem vnitřního napětí. Bolesti a vzteku, které nesmějí být projeveny.

Děda to projevit nesměl. Já v sobě jako dospívající měla také mnoho bolesti a vzteku. Něco z toho jsem jako dítě projevovala, ale pochopena jsem nebyla. Takže ve výsledku jsem si to nesla v sobě. Až se to transformovalo skrze noční křeče v lýtkách. Zajímavé je, že jsem mnoho let křeče neměla. A dnes chvíli po návratu domů mě chytla křeč do lýtka. S jistotou vím, že mě má duše přes tělo upozornila, abych si tuto souvislost a spojení s dědou připomněla. I to, že tohle všechno může odejít, když byla souvislost pochopena.

Mějte krásná setkání!

Pavlína

PRÝ ŽE, RÝŽE, PÍŠU SMUTNÉ VĚCI

PRÝ ŽE, RÝŽE, PÍŠU SMUTNÉ VĚCI

Po předchozím příspěvku jsem potkala kamarádku a ona povídá: „Když píšeš ty smutné věci, měla jsem chuť tě obejmout.“

„Aha! Já píšu smutné věci?! Takhle jsem to nemyslela. Mně je dobře. I když je mi blbě! Vidím kolem sebe lidi, co se cítí občas, jindy často sami. Bez ohledu na to, zda-li žijí sami, mají rodinu, partnera, žijí na vesnici nebo ve městě. Já se taky někdy cítím sama, i když vím, že nejsem. A nejvíc mi pomůže, když to s někým sdílím. Nejvíc pomůže, když mi ten druhý řekne, že se taky cítí někdy sám. Pak zaprvé vím, že v tom nejsem sama 😀 a hned se ten pocit rozpouští. A zadruhé si okamžitě uvědomím, jak je to zbytečné a že si mohu vybrat ze škály mnoha jiných pocitů a pohledů na věc. Právě proto píšu o tom, že mi není pořád jenom hej.“

Abyste věděli, že v tom nejste sami. Abychom si o tom mohli povídat, a taky se tomu zasmát. 

Pavlína

CO KDYBYCH PUSTILA SEBE Z VODÍTKA?

CO KDYBYCH PUSTILA SEBE Z VODÍTKA?

Někdy se sebe ptát, zda-li se v těch věcech moc pitvám?

Vím, kterých lidí se zeptat, aby mi odpověděli, že jo!!!

Vím, kterých lidí se zeptat, aby mi odpověděli, že je to tak naprosto v pořádku a jen ať se pitvám! 😀

No! (Povzdech.) 🙂 A pak jdu po ulici a potkám ženu důchodového věku. Ženu, kterou jsem svého času měla za takovou náhradní mámu. Ještě před tím setkáním si v sobě prožívám nahromaděné emoce a teď je tu ona. Mám chuť zhroutit se jí do náruče a rozplakat se na celé kolo. Objímám ji, ale nehroutím se. „Ona i lidé kolem by to nepochopili,“ jede mi hlavou. A tak se držím. Přeci to zvládnu jako jindy.

Co by se stalo, kdybych to vážně pustila?! (Směji se.) Jak by se asi tvářila ta žena? Jak by se tvářili ti kolem? Jak mě by se ulevilo? Vím, že kdybych dala volný průchod svým emocím, tak by to v ten moment byla síla.

Možná, pravděpodobně určitě by si někteří mysleli, že se stalo něco hodně vážného. A ono stalo. V mém srdci je bolest. Taková jako když dítě spadne, odře si koleno a brečí na plné kolo. Dospělí se leknou a běží zjistit, co za pohromu se stalo. Ale jakmile zjistí, že je to „jen“ odřené koleno, často říkají (především starší generace nebo nevědomí rodiče): „To nic není! To je JEN odřené koleno!“ Jenže to dítě to BOLÍ! Tak moc to bolí. A ono to potřebuje nechat vyjít ven. Když se tak stane, tělo i srdce se uvolní a bolest je za chvíli pryč.

Naopak, když se dítě naučí zatnout, přestat brečet bez volného průchodu emocí, tak se ta bolest uzavře uvnitř. S přibývajícími roky je tam těch bolestí víc a víc, až se srdce uzavře a my se naučíme mít masky a postoje. Naučíme se vše možné, jen neumíme být sami sebou.

Co kdybychom se stali otevřeným prostorem? Co kdybychom vyjevovali o sobě, o svých radostech, ale i bolestech třeba jen o deset procent víc než doposud? Co vše by to mohlo vynést napovrch? Co vše by se mohlo změnit? Čím vším můžeme být?

Já si nechávám otevřený prostor výzvy na příště, až mi zas bude ouvej. Až se budu chtět projevit, tak jak není obvyklé. Dovolím si aspoň o deset procent víc než uznám za vhodné. Třeba se zhroutím někomu novému do náručí! A pokud to budete právě vy, tak už víte, co se děje! 😀

Pavlína

LÁSKA, ROMANTIKA A ŽRÁDLO

LÁSKA, ROMANTIKA A ŽRÁDLO

Všechno je relativní a ničemu na internetu nevěřte zcela. Cokoli může se jevit dokonalé nebo jednoduché, věřte, že tomu tak není. Já napsala o mé Lásce k muži a leckomu mohlo by se zdát, že se mám jen skvěle. Ale kolik práce na sobě je předtím, přitom a potom, to už vidí jen málokdo. I to, jak je ten vztah nedokonalý a jak dostávám po hubě… 😀 I když jsem za to velmi vděčná, často je to dost náročné.

Jako třeba včera. Vstávala jsem brzo ráno, připravovala věci než přijedou kluci řemeslníci, celý den se něco dělo. Za poslední dobu jsme s Michalem byli spolu velmi málo času a já se na něj moc těšila. Řekl, že přijede navečer. Vycházelo vše skvěle. Kluci práci skončili ve čtyři. Já zadělala na lívance s romantickou představou, že si je s Michalem upečeme večer na ohni. Chvíli na to přijela kamarádka s rodinou, společně jsme přivedli kobyly z výběhu a celá tahle partička odjela domů. Blížila se sedmá hodina, kdy měl přijet Michal. Unavená stojící nad vykynutými lívanci jsem se rozhodla rozdělat oheň a pomalu jsem upouštěla od své romantické představy. Pekla jsem lívance, čas běžel, Michal nikde a já cítila smutek. Vlastně to nebyl ani smutek, bylo to takové nic. Rezignace. Lívance byly dopečeny. A ještě čekalo těsto na vegan karbanátky a cuketa. Upekla jsem i tohle všechno a říkala si, že se případně druhý den podělím s někým ze sousedů.

Bylo asi devět, když jsem objevila na telefonu zmeškaný hovor v půl osmé a půl deváté. Zavolali jsme si a já se dověděla, že je Michal ve Strakonicích. Až když přijel, mi vysvětlil, že tam dělal ještě odečty elektriky, o které ho požádal nadřízený ráno, aby to bylo hotové před uzávěrkou tohoto turnusu. „Fajn, ale proč si mi to neřekl dopředu?“ ptala jsem se.

Michal si za mnou vlezl do vany, povídali jsme si tam. Pokračovala jsem: „Přemýšlím tu na tím, co dělám špatně, co přehlížím, že se mi opakuje tahle situace. Když muže chci, tak mi uniká…“ Leželi jsme ve vaně a já cítila, že jindy přítomné vzrušení a otevřenost v této situaci, je pro mě pryč. Srdce bylo těžké jako olovo, tělo totálně uzavřené. V ten moment jsem si dokázala představit, že když takováto zklamání zažívají lidé v manželství třeba 30 let, pak v pokročilém věku, jsou si totálně vzdálení. Jenže já už to chci žít jinak a tak jsem z toho hledala cestu ven. Bylo mi jasné, že je třeba mluvit. Tak povídám: „Cítím, že mám úplně zavřené srdce i tělo.“ Už jen toto vyjádření mě uvolnilo a byla jsem schopná se usmát. Ještě jsem něco dodala a Michal také řekl své..a mě v ten moment docvaklo, co se děje.

Ta situace nebyla natolik závažná, abych se cítila, jak jsem se cítila. Věděla jsem hlavou, že to není adekvátní reakce.

Jenže tady šlo o víc.

Zaprvé to vytáhlo na povrch vztah s tátou a s ním spojená zklamání. Znovu a znovu v dětství zažívaná zklamání z nenaplněných přání, blízkosti, znovu a znovu zraněné srdce, které to jednoho dne vzdalo a uzavřelo se. A protože tahle energie běží jako program v mém srdci dál, tak se opakují moje vztahy v tomto duchu. Protože jsem si nevytvořila program nový.

Michal mi dělá přesně to, co mé podvědomí očekává. A tak se nám v průběhu roku, kdy spolu chodíme a nechodíme vystřídal tento model několikrát. Vždy když jsem otevřela své srdce, tak mě zklamal … opakovaná zklamání vedla k tomu, že jsem to chtěla ukončit…. jenže srdce mě vrátilo zpět do lavice a řeklo, budeš tu sedět tak dlouho, dokud to nepochopíš.

Tentokrát jsem vystoupila z komfortní zóny s vědomým rozhodnutím a otevřela se tomu vztahu ještě víc. Během tří na to navazujících dní mi Michal dal třikrát pěkně zabrat a vyvrcholilo to včerejškem.

Ve výsledku je jedno, zda-li spolu budeme nebo se naše cesty rozejdou. Důležité pro mne je, že jsem včera uviděla pravdu, kterou jsem před sebou poslední měsíce schovávala. A to, že mi na něm záleží pořád stejně jako na začátku. Vím, že na něm nejsem závislá a zároveň cítím, že ho potřebuji. Přeji si, aby byl součástí mého života. Vím, že ho k ničemu nedonutím a stejně tak nemá cenu utíkat.

Přesto mám jedno eso v rukávu!! Navenek by to mohlo vypadat, že jsem v patové situaci. Že nemohu nic dělat, když se on v mých očích nehýbe z místa a znova a znova mi vypráví o své bejvalce. 😀 Co víc si může žena přát?! 😀 ….

A co že je to ESO?

Je to velmi jednoduché. Už na tom pracuji. Je to vyčistit bolesti z dětství, změnit program. V momentě přenastavení se vše hne samo. Buď nás to spojí dohromady na nových kolejích nebo každá mašina pojede již jiným směrem. Jak jednodušší to může být? Jsme naučení věci řešit zvenku, ovlivňovat nebo obviňovat druhé či odcházet…. místo toho, abychom šli dovnitř a tam se pohrabali, namazali kolečka a změnili nastavení…. pak se venek poskládá sám pro všechny zúčastněné tak nejlépe, elegantně a hladce, jak jen je to možné.

A pokud vás zajímá, kdo sežral lívance a karbanátky zatímco jsme byli ve vaně?!? Tak to byl Bruno! 😀 😀 😀

Papáááá s radostí a lehkostí,

Pavlína