CESTA K RODOVÝM KOŘENŮM

CESTA K RODOVÝM KOŘENŮM

Dnes navečer jsme se vrátily z expedice do rodiště mojí mámy. Doma nás přivítaly kobyly, jenž za těch pár dní přibraly tolik, že obě vypadají býti chvilku před porodem. Dům už několik týdnů opatrují myši, ani nyní nezklamaly.

Vrátila jsem se domů zpět s mnoha přebytečnými věcmi. Už když jsem balila, tušila jsem, že skoro vše z toho, co vezu, nepoužiji. Jako např. počítač. Bláhově jsem si myslela, že stihnu každý den psát posty na blog. Podařilo se mi přečíst alespoň tři strany z jedné ze dvou zabalených knih.

Z čeho mám velikou radost je to, že jsem s sebou vezla šátky na rebozo masáž a rituál zavinování kostí. Myslela jsem si, že to nakonec bude dalších x zbytečných věcí navíc. Ale povídání s mamky sestřenicí, nálada i síly se sešly tak, že jsem jí udělala zkrácenou masáž i rituál. I přes takovou rychlovku to mělo na nás všechny velký vliv.

Znova a znova s pokorou a radostí obdivuji, jak jsou energie neomylné.

Jak jsou neomylné myšlenky a pocity, které v mžiku obdržíme a hlava by měla tendenci to shodit. Jenže když se necháš vést a vyslovíš to, druhý to doplní a ono to vše DÁVÁ SMYSL! A tak ležící zakuklená Boženka měla možnost nasát energii, kterou potřebovala. Kterou potřebujeme všichni. A to být u sebe. Být v sobě. Být v klidu. Být v ženské energii – dovolit si přijímat.

Během naší cesty jsme s mojí mámou objevily několik nových informací o rodinných souvislostech, vytáhly jsme pár kostlivců a našly i drahokamy. Od 87leté máminy tety jsem si vyslechla mnoho příběhů naší rodiny i rodin jiných.

Ty mnohé (často zbytečné) mezilidské tragédie mě zasáhly a já si z toho odnesla hluboký pocit pohnutí, jak jsou mezilidské vztahy velice křehkou záležitostí. A že je třeba o ně s co největším citem pečovat.

Závěrem vás chci pošťouchnout.

Pokud, kterýkoli starší či starý váš příbuzný žije, sejděte se s ním. Až tihle lidé odejdou, odnesou si s sebou mnoho moudra i informací, které jinde nezískáte.

Jako např. já jsem teď měla možnost pochopit s kým v rodině a hlavně jak souvisí moje malé křečové žíly. Když mi bylo 15, 16, 17 braly mě v noci silné křeče v lýtkách. Pak se křeče postupně vytratily, ale zůstaly mi naběhlé žíly. Mám to spíše symbolické, ale jsou tam.

Věděla jsem, že máminy táta křečové žíly měl, ale podrobnosti se ke mně dostaly až nyní. Dědovo starší bratr dostal dům a děda jakožto mladší syn byl poslán na vojenskou školu. Prý ať se o něj postará armáda. Děda tam nastoupil v patnácti. Výcvik byl hodně drsný. Kluci mnoho hodin stály v pozoru za slunce i za deště. A děda si tam kolem šestnácti sedmnácti let uhnal křečové žily. Nešel tam ze své vůle. Dokážu si přestavit, jak se mohl cítit. 

Křeče jsou odrazem vnitřního napětí. Bolesti a vzteku, které nesmějí být projeveny.

Děda to projevit nesměl. Já v sobě jako dospívající měla také mnoho bolesti a vzteku. Něco z toho jsem jako dítě projevovala, ale pochopena jsem nebyla. Takže ve výsledku jsem si to nesla v sobě. Až se to transformovalo skrze noční křeče v lýtkách. Zajímavé je, že jsem mnoho let křeče neměla. A dnes chvíli po návratu domů mě chytla křeč do lýtka. S jistotou vím, že mě má duše přes tělo upozornila, abych si tuto souvislost a spojení s dědou připomněla. I to, že tohle všechno může odejít, když byla souvislost pochopena.

Mějte krásná setkání!

Pavlína

About the Author

Zanechat odpověď