Důchodcem včera, dnes a zítra

Důchodcem včera, dnes a zítra

Pracuji na částečný úvazek v oblastní charitě. Během každodenního setkávání se seniory v různém zdravotním a psychickém stavu kladu si pár otázek.

Jak lépe mohu žít, být a konat, abych si vytvořila odlišnou budoucnost než-li většina lidí, kterým poskytujeme některou ze služeb?!

Co mohou tito lidé nebo jejich příbuzní udělat na duchovní a psychické úrovni pro zlepšení své situace?

Co mohu já, tak nejlépe jak jen je možné (ne lépe) udělat pro sebe i klienty?

Kde začíná a kde končí v jakémkoli kontaktu hranice osobního prostoru, práv a potřeb ošetřovatelů, kde klientů a kde rodiny?

Všímám si, jak různé postoje vedou nebo nevedou k vyčerpání.

Jak důležité je rozvíjet pozitivně svůj osobní život, aby člověk mohl pomoci druhým z nadbytku své energie. Místo pomoci na úkor sebe a svého okolí.

A přesto všechno s každým krokem do hloubky těchto témat se mi ti důchodci vrývají pod kůži. Není každý roztomilá babička, roztomilý dědeček. Ale všichni mají jedno společné. Stejně jako jejich rodiny a i my ošetřovatelky.

Všichni v sobě máme božskou jiskru. Všichni si přejeme cítit se dobře. A všichni děláme to, co si myslíme, že nás dovede k tomu, cítit se lépe.

Jen ne vždy je ta cesta, způsob, který volíme ve výsledku příjemná nám, natož našemu okolí.

Mnohým klientům, členům rodiny i ošetřujícím by pomohlo pochopení souvislostí. Pomohlo by jim zabývat se sebeláskou, sobectvím, pochopením, co za poselství přináší stav blízké osoby ošetřujícím osobám a především osobě samotné atd. Následně je snazší udělat konkrétní rozhodnutí.

Pochopení přináší úlevu a nový směr. Radost a klid.

A proč píši právě o důchodcích?! Protože je to skvělé téma k zamyšlení. Je to alarmující! Jejich stav psychický a fyzický je odrazem nás všech. A naopak my jsme odrazem jich. V dobrém i špatném slova smyslu.

Můžeme důchodce zavřít do důchoďáků a nevšímat si toho, co se s nimi děje. Věřit tomu, že tohle je téma, které se nás ještě dlouho netýká. Jenže ono se nás týká každý den. 

To, jak žijeme dnes, tak si tvoříme život za padesát let.

Znáte to například s učením. Byl daný termín zkoušky. Mnoho z nás odsouvalo učení na později. Ještě je přeci dost času. A najednou bylo dva týdny do zkoušky. To začal stres, ale ještě byl čas. Pak byl týden do zkoušky a leckdo z nás se chytal za hlavu, že se měl začít učit dříve. A reálně nešlo naučit se vše. A už vůbec to nešlo v klídku a pohodičce. Ano, většina z nás to nějak zvládla. Ale!

To je právě to – nějak – nějak jsme to zvládli.

Už to nechci zvládat nějak. A být na tom jako mnoho z našich důchodců. Chci a tvořím si svůj důchod tady a teď. Dnes a nyní. Pracuji na sobě. Přijímám odpovědnost za svůj život teď. Postupně řeším vše, co přichází hned. Neodsouvám to na později. Přestala jsem se potlačovat. Vnímám své pocity a dávám jim prostor. Stejně tak respektuji pocity druhých.

Již není potřeba bojovat. Odvádět pozornost. Lhát sobě či druhým. Není potřeba se bát. S každou další upřímností vidím, jak je to osvobozující. Být pravdivá. Být svá. Pak energie tělem proudí, nestagnuje. Tělo si zachovává zdraví. Mozek bdělost. A Duše radost.

Výzva! Přijmi výzvu a měj život ve svých rukou. Ať se ti děje cokoli, přestaň ukazovat prstem na druhého, na systém, na genetiku, na zdravotnictví, na úředníky, na souseda, na cokoli. Odpusť jim. Odpusť sobě. Žij v míru a radosti.

O čem je VESMÍR? Ve-smír! Žít ve smíru!

Pojďme žít Ve Smíru se sebou i s Vesmírem.

S Láskou a Radostí,

Pavlína

About the Author

Zanechat odpověď