SPOJENÍ

SPOJENÍ

Víkend jsme s mužem věnovali poznávání vědomého milování v praxi a já dnes hluboce cítím, jak mě to ovlivnilo na nejedné úrovni. Až jsem se podivila, co se děje.

V knize Vědomé milování Diana Richardson píše: „Pomalý sex jako přístup vede k určité formě duchovního svazku, který naplňuje hlubokou lidskou potřebu spojení a vytváří v páru pozitivní omlazující energii, jez se následně přelévá do komunity. Pomalý sex pro nás – pro svazek muže a ženy – představuje jedinou životaschopnou cestu vpřed k vytvoření láskyplné a udržitelné lidskosti. Je to mocný nástroj k dosažení míru v sobě i ve světě.“

Představovala jsem si, že mé léčení skrze pomalý sex bude probíhat v tom daném okamžiku, zatímco jsem netušila, že se to může dít postupně v následujících dnech. A teď je to tu.

Pocítila jsem velikou touhu po spojení s okolním světem.

Ano, ta touha navazuje na moje dlouhodobé sny, přání a plány. Ale nyní to volání zesílilo. Moje srdce chce činy. Pocítila jsem jeho smutek z odloučení. Nesnažila jsem se to potlačit. Dala jsem prostor smutku, který se dral na povrch. Pozorovala jsem ho a nechala jsem na sebe působit jeho poselství.

Když se nebráním čemukoli, co je ve mně, dějí se zázraky.

A tak mi za chvíli napsala jedna holčička ze vsi. Během chvíle jsme se domluvily a ona s kamarádkami přišla za mnou a kobylami. Pomohly mi vykydat a mé srdce plesalo radostí, že hned je tu spojení s dalšími bytostmi, které se dá rozvíjet.

Na nic nejsem sama, pokud vyšlu do vesmíru zprávu, že si přeji spojení. Vesmír to v tu ránu propojí. A stejně tak si moc přeji propojit se více s mými blízkými i s lidmi ze svého okolí, bydliště, okolních vesnic. Moje velké přání je propojit různé věkové kategorie. Osamělé důchodce, děti i produktivní část populace. A přeji si to dělat doma.

Není třeba zachraňovat děti v Africe, Afganistánu nebo třeba lidi na druhém konci republiky. Je třeba žít tady a teď a také doma!

Spojení!

Jsem již vyléčená ze zachraňování lidí i tady doma. Jediný koho mohu zachránit jsem já. Spojení s druhými je úplně jiná hodnota. Jiná energie. Jiný záměr.

A proč my lidé tak rádi zachraňujeme druhé? Řešíme, co by měli nebo neměli dělat?! Podle výzkumu je vnitřní motivací sociálních pracovníků pro volbu tohoto povolání prý velmi často syndrom odmítnutého dítěte. Protože tito lidé v dětství nedostali lásku, kterou potřebovali, snaží se pomáhat jiným, aby takto zprostředkovaně dostali, co jim chybí. Tedy pochvalu, uznání, dobrý pocit, lásku.

Ale netýká se to jen sociálních pracovníků. Týká se to nás všech. Kdo z nás v dětství dostal vše, co opravdu potřeboval? A kdo z nás nebyl přímo či nepřímo učen programům ukřivděnosti, bolesti, zloby, odmítnutí sebe i druhých, když jsem nebyli hodná holka, hodný kluk?!

Kdo z nás byl učen a podporován v přímé komunikaci, vyjadřování opravdových citů?! 

Dnes je tomu jinak. Máme sílu i nástroje na změnu svých postojů i vyjadřování. Záleží jen na nás, co vše s tím uděláme.

Já za sebe přeji si spojení nás, tak skvělých a báječných bytostí, lidí. Každý něco umí a každý má své zkušenosti. Miluji sdílení části života s důchodci. Ať jsou více či méně vědomí, ať jsou zdraví nebo třeba postiženi stařeckou demencí jsou na jisté rovině vždy moudří. A je na nás kolik z jejich moudrosti dokážeme vnímat.

Baví mě sdílet s nimi sebe, čerpat od nich. A společně tvořit lepší náladu, lepší pohled na svět i smrt.

Baví mě všechna ta spojení. A hned teď jdu zas udělat další čin, který mě přiblíží k mému přání!

Přeji nám všem dobré činy! 😉

Pavlína

About the Author

Zanechat odpověď